Bible v naší zemi

bibleBible přišla do naší země poměrně brzy. Na žádost moravského knížete Rastislava, byli cařihradským císařským dvorem k nám v roce 863 posláni už zkušení křesťanští misionáři, Konstantin (později přijal jméno Cyril) a Metoděj.  Tito rodní bratři s sebou přinesli vybrané části evangelií, přeložené do staroslověnštiny, které lidé u nás dobře rozuměli. Postupně přeložili celou bibli. Oba patřili k nejvzdělanějším učencům své doby a zvláště Konstantin, který dal celé práci základ a ráz, měl teologické vzdělání, byl učitelem filozofie a ovládal skvěle jazyky. Bibli překládali z hebrejštiny a z řečtiny, která byla jejich mateřským jazykem. Pocházeli z řecké Soluně (Tesaloniky). Podle prof. M. Weingarta jejich překlad vyniká po stránce jazykové a je krásný slohově. V jeho pozadí je důkladná bohoslovecká příprava. Byl to první překlad mezi Slovany a jeden z prvních v celé Evropě.

Vliv východní byzantské církve měl v naší zemi jen krátké trvání a po smrti našich věrozvěstů, v důsledku politických změn, u nás převládl vliv římské části tehdy ještě jednotné církve. V praxi to znamenalo, že jediným, církví uznávaným a při bohoslužbě používaným překladem, byla od pátého století latinská Vulgáta. Prostí lidé ji nerozuměli a tak se bible i v církvi dostávala do pozadí. Slovanská liturgie se později konala pouze v slovanském Sázavském klášteře. V ostatních klášterech se používala latina, jako jediný, církví uznávaný liturgický jazyk. Žáci Cyrila a Metoděje od nás odešli do Chorvatska, kde v misijní a překladatelské práci svých učitelů pokračovali.

Bible v naší zemi v tichosti působila, i když to bylo prostřednictvím latinské Vulgáty. Té rozuměli jen kněží a vzdělaná šlechta. Pod vlivem latinské bible žil kníže Václav a z ní vyrůstal i náš pozoruhodný kněz a misionář, biskup Vojtěch, který usiloval o nápravu vztahů mezi církví a společností. O jeho kritické postoje církev nestála, proto odešel jako misionář do Pruska, kde pak násilnou smrtí jeho život skončil.

Aby se bible dostala i mezi prosté lidi, bylo nutné ji přeložit do češtiny. Církev nerada ustupovala od zásady, že číst, chápat a vykládat bibli mohou jen kněží a to z latiny. První ústupek si už z konce 13. století vynutily ženy, pravděpodobně z kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Při svých pobožnostech používaly určité části Bible, zvláště žalmy, a to v latině, které nerozuměly. Mezi řádky si začaly vpisovat české překlady a to je naše nejstarší česká biblická památka. Ze stejného důvodu se na počátku 14. století překládaly i evangeliáře, tzv. lekcionáře. Jsou to výběry biblického čtení (perikop) pro neděle a svátky. Z doby vlády císaře Karla IV. pochází nejstarší český překlad celého Matoušova evangelia, doprovázeného církevním výkladem.  Když se Karlova dcera Anna roku 1381 vdala za anglického krále Richarda II., přináší si do Anglie i latinský lekcionář s německým a českým překladem. Je uložen v Britském muzeu v Londýně a po okrajích jsou její ručně psané poznámky.

Touha Čechů po Bibli ve vlastním jazyce u nás rostla delší dobu. Živil ji kazatelskou činností Jan Milíč z Kroměřížemezi Čechy a Konrád Waldhauser mezi našimi Němci. Oba tak pěstovali u svých posluchačů úctu k Božímu slovu. Jejich volání znělo: Zpět k prvotní církvi a zpět k základům církve, k Bibli! Prof. F. M. Bartoš se domnívá, že také Matěj z Janova přeložil výbor z Bible, snad přímo Nový zákon. Tento učenec se před Husem nejhlouběji ponořil do Písma svatého.

Touha po Božím slově ve 14. století rostla na různých místech Evropy.  Jan Viklef(1320-1384), anglický filozof a teolog, postavil Písmo svaté jako „Boží zákon“ platný pro svět, národ i stát, ale především pro církev. Ve světle Písma svatého posuzoval církevní učení a řády. Uvědomoval si, jak daleko církev zabloudila a že její záchrana je v návratu k Božímu slovu. Proto v církvi odsuzoval všechno, co nebylo zdůvodněno Písmem. Spolu se svými přáteli přeložil Bibli do angličtiny. Jeho studenti ji opisovali a učili se jí nazpaměť. Později prohlásil Kostnický koncil Viklefa za kacíře. S královnou Annou (roku 1381) přišli do Anglie i studenti z Prahy, kteří studovali v Oxfordu, kde Viklef učil. Jeho přístupy k bibli pak přinášeli do Čech a ty dobře rezonovaly s obdobnými postoji našeho reformátora, mistra Jana Husa.

Stále silněji se i u nás projevovala touha po celé české Bibli. Jednotlivé překlady, jak vznikaly během dlouhých let, byly shromážděny a dochází k tzv. I. recenzi české Bible. Autor této recenze není známý. Došlo k ní asi v 80. letech 14. století. Tato Bible se na rozhraní 14. a 15. století pilně opisovala.  Zachovalo se několik kopií této recenze. Především Bible drážďanská – leskovecká , dvousvazková Bible olomoucká(1417) a zvláště krásná je třísvazková Bible litoměřická (1429). Zachovala se jich celá řada, k těm známějším ještě patří Bible hlaholská (1416), boskovická (1420) a padeřovská (1435). Ty všechny byly opisovány ručně a jsou opatřeny nádhernými barevnými iluminacemi. II. recenzi české Bible provedl roku 1414 sám mistr Jan Hus. Vedle jazykových úprav přihlížel i k přesnějšímu textu Vulgáty. Byl v Bibli pevně zakotven. Písmo svaté je mu „zákon nad jiné zákony, v němž spravedlivý člověk má myslet v noci i ve dne.“ Bible v Husově úpravě se rychle šířila, zvláště Nový zákon.

Husitská revoluce od roku 1420 vybojovala právo všem lidem, aby mohli svobodně číst Bibli. Jak husité, tak i katolíci. Písmo svaté se stává silou nového hnutí. První bod čtyř pražských artikulů zní: „Aby Boží slovo bylo po království českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží zvěstováno a kázáno.“ Bible se čte v kostelích i v rodinách. Enea Sylvio Piccolomini, pozdější papež Pius II. pronesl známý výrok o táborských ženách:“Nechť se stydí italští kněží, o nichž nelze tvrdit, že by byli aspoň jednou přečetli Nový zákon, kdežto v Táboře sotva bys ženy nalezl, jež by nedovedla odpovídat z Nového i Starého zákona.“ V Táboře četl Bibli každý.

Po vynalezení knihtisku (J.Gutenbergem r. 1445), dochází k rychlému šíření tištěných Biblí po celé Evropě.  Naším nejstarším tištěným biblickým textem je Nový zákon z roku 1475, ve IV. recenzi české Bible, (která se mnoho neliší od III. recenze, kterou provedl husitský biskup Martin Lupáč). Ta se stala základem pro první tištěné české Bible. První celá česká Bible byla vytištěna v Praze, proto se nazývá Bible pražská (1488). Krátce nato vychází Bible kutnohorská (1489), benátská (1506), Severýnova (1529 a 1537), norimberská (1540), a pět vydání Bible Melantrichovy (1549 – 1577). V tiskárně Jednoty bratrské, asi z popudu bratra Lukáše, vychází dvě vydání Nového zákona (1518 a 1525), které se téměř doslovně držely Vulgáty. Těmito nejrůznějšími vydáními byla u nás připravena půda pro vrcholné dílo, Kralickou bibli.

V první polovině 16. století roste v Evropě zájem o původní texty, ve kterých byla Bible psána, o hebrejštinu a řečtinu. Za těchto okolností začíná překládat Nový zákon biskup Jednoty bratrské, Jan Blahoslav (1523-1571). Žil v Ivančicích, v sídle církevní školy Jednoty. Vědělo se o něm, že je to muž „upřímné zbožnosti, která se pojí s učeností a svědomitou pílí.“ Studoval teologii na několika univerzitách v Německu a ve Švýcarsku. Všude tam viděl, jak velké úsilí vynakládají reformační církve na nové biblické překlady. Došel k přesvědčení,“že zákon Páně do českého jazyku nenáleží vykládati toliko z latinské Vulgáty, ale z řeckého textu. Musíme se vrátit k pramenům, tak soudí všichni zbožní a vzdělaní mužové.“ Při své překladatelské práci používal latinský překlad Nového zákona od Teodora Bézy, Vulgátu, řecký Nový zákon vydaný Erasmem Rotterdamským (1516), ale zohlednil i dostupné české překlady.

Jan Karafiát dochází k závěru, že Blahoslavova čeština je „v pravém slova smyslu vzorná“, mimořádně vytříbená, vznešeně uhlazená, ale přitom dětinně něžná a prostá. Francouzský slavista a historik, Ernest Denis (1849-1921) o Blahoslavově překladu Nového zákona píše: „Je to dílo daleko převyšující všecky dřívější pokusy a jedno z nejznamenitějších jak věrností smyslu, tak teplotou slohu.“ O Janu Blahoslavovi říká, že je to „jeden z duchů nejosvícenějších a duší nejšlechetnějších, jaké zrodila země česká v 16. století.“ Blahoslavův překlad Nového zákona vyšel roku 1564 v Ivančicích, v tajné bratské tiskárně. Po druhé roku 1568 a pak po třetí roku 1594 jako VI. díl kralické Šestidílky s poznámkami. Blahoslav ke konci svého života píše ještě svoji Gramatiku, jako „příklad a pravidlo pravé češtiny“ a jako pomůcku pro překladatele Starého zákona.

Pro překládání Starého zákona byla vytvořena zvláštní rada nejvzdělanějších odborníků, které tenkrát Jednota bratrská měla. Byli to převážně žáci a odchovanci Jana Blahoslava, kteří také studovali v zahraničí. Střediskem jejich překladatelské a redakční práce byly Ivančice, později Kralice. Přípravy řídil biskup Ondřej Štefan, po jeho neočekávané smrti v roce 1577 na jeho místo nastoupil Jan Eneáš. Když se tiskárna přestěhovala z Ivančic do Kralic, o tisk pečoval tamější duchovní správce Izaiáš Cibulka, také překladatel. Po vydání třetího svazku však zemřel a tisk se zastavil na celých pět let. Na jeho místo pak nastoupil Zachariáš Solín, který vedle péče o tiskárnu, měl na starosti i vnější úpravu a tisk Šestidílky. Znalcem hebrejštiny byl Mikuláš Albert z Kaménka a Lukáš Helic, který byl židovského původu z Poznaně. Jako jazykový poradce překladatelů pomáhal bývalý profesor řečtiny a filozofie na wittenberské univerzitě a v té době ředitel bratrské školy v Ivančicích, Esrom Rüdiger. Žalmy překládal a později i zbásnil Jiří Strejc. Mezi překladateli byl taky jeden Slovák, Pavel Jessenius. Dále to byl Jan Efraim a nejmladší překladatel, znalec klasických jazyků, Adam Felina. Ti všichni postupně pracovali na překladu Starého zákona, po dobu patnácti let.

Kralická Šestidílka s poznámkami vycházela v letech 1579 až 1594. Jednosvazková, bez poznámek, vyšla po prvé v roce 1596 a pak mírně revidovaná v roce 1613, tedy před čtyřmi sty lety. Bylo to poslední vydání této Bible tištěné v Kralicích a stalo se základem všech vydání v cizině pro české exulanty, i pro tajné evangelické křesťany v dobách protireformace v naší vlasti. „Vliv Bible kralické na všechna ostatní vydání Biblí, i katolických, je veskrze patrný, ba Bible kralická se stala učitelkou všem, kdo správně a dobře česky mluvili a nás mluviti učili.“(Šmaha, Musejník 1878 a1879).

Bible kralická je překladem liturgickým, čili krásu jeho jazyka oceníme při jeho hlasitém čtení. Přitom je překladem hluboce teologickým. Teologie Jednoty bratrské té doby, je blízká teologii kalvinistické. Kralická bible, především její Šestidílka vydaná s teologickými poznámkami, je určitým základem a souhrnem reformační teologie, takže stojí na místě, které v zahraničních evangelických církvích zaujímají konfese. Překladatelé Šestidílkypovažovali Poznámky za nedílnou součást svého překladu. Celé 16. století, ve kterém tento překlad vznikal, je dobou velkých věroučných zápasů.  Nastupuje reformace a na ni reaguje římskokatolická církev Tridentským koncilem. Protestantismus se chystá k obraně za pevnými hradbami. Jako hradby mu pak slouží především Písmo, vybavené svrchovanou Boží autoritou.

Profesor F. M. Dobiáš podrobným srovnáváním textů dochází k závěru, že Kralická bible je spíš recenzí starších biblických textů, než zcela novým překladem. To ovšem v žádném ohledu nesnižuje její hodnotu. Kraličtí mistři zvažovali každé slovo svého překladu. V jejich překladu jsou patrné tři aspekty:

a) věrnost řecké, nebo latinské předloze,- ve Starém zákoně pak hebrejskému textu

b) snaha vyjadřovat se čistou a srozumitelnou češtinou

C) stálá citlivá pozornost na reformační teologii

Vedle vlastních biblických textů, nejdůležitějším dokladem teologie Kralické bible jsou její poznámky. Ty ovšem vyšly jen v 1. a jediném vydání Šestidílky a jsou známé především ze samostatného vydání Nového zákona s poznámkami z roku 1875.

Z úvodů k jednotlivým dílům Šestidílky se dá vyčíst, že Kraličtí mistři nevyznávají „verbální inspiraci“ biblických textů, která by dělala z Bible soubor magických formulek. Věří, že „k této práci byli nastrojeni od Ducha Páně“, takže skrze ně Bůh sám pečoval a pečuje stále o to, aby Bible, nenarušená a nezaplavená lidskými nálezky, sloužila k tomu, k čemu je určena Bohem samým, totiž svědčit o něm a Jeho skutcích. Jejich pojetí Bible je zbožné a pokorné, protože nad textem čeká na nové oslovení, ale zároveň je – a právě proto – i velmi dynamické. Na Bibli tedy není zvláště cenná její statická neproměnnost, zaručující její údajnou „historickou přesnost“, nýbrž to, že si jí Bůh sám užívá k živému oslovení čtenáře i posluchače. Kraličtí vyznávají, že Bible je Božím dílem a že je ovocem Ducha svatého. Nešlo jim ani tolik o překlad zcela nový, nýbrž o revizi starších znění, ovšem co nejpečlivější a nejodpovědnější.  Dbali na to, aby biblické svědectví nebylo ničím zkaleno. Při své práci stranili Bohu. A právě tím vstupovali do duchovní linie svých předchůdců, předešlých překladatelů i samotných pisatelů biblických knih. Jejich orientace na vědeckou střízlivost a zvěstnou zřetelnost způsobila, že práce kralických mistrů zůstala v mnohém vzorná dodnes.

Souhrnem můžeme stručně vyjádřit, co je pro kralické překladatele charakteristické:

1) Pokorný vstup do tradice v její dynamické podobě – totiž pokus podrobit všechny dřívější české překlady kritickému zkoumání a převzít z nich co nejvíce.

2) Bdělý ohled na původní, tedy hebrejský a řecký text a jeho záměry, a pečlivé utřídění a zhodnocení tradice, která roste z původního znění – od staré rabínské, až po jejich současníky.

3) Trvalý respekt k živému, dynamickému charakteru Božího slova, které se dotýká lidského srdce a zve k následování, a není pouze sbírkou dogmatických výroků.

4) Stálý zřetel na zvěstný záměr biblického textu, že Bible je a chce být poselstvím, vzniklým z víry a vedoucím k víře. Kraličtí měli odvahu i řeč postavit se do služby biblického poselství.

V pobělohorské době pověřil pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka jezuity, aby pořídili novou českou katolickou Bibli podle tridentské Vulgáty, tzv. Sixto-Klementiny. Chtěl nejdříve vydat Nový zákon proto, že „kacířská chytrost nejvíce usilovala Nový zákon zfalšovati a z něho základy svých bludů béře…“ Nový zákon vyšel jako první publikace ve Svatováclavském dědictví, odtud pak název celého překladu, Bible svatováclavská (vycházela v letech 1677 – 1715). Práce na Novém zákoně začali Jiří Konstanc a Václav Matěj Šteyer důkladným studiem exegetické literatury, jak je patrné z jejich výkladů, složených z citátů církevních Otců a vlastní protiluthersky zaměřené polemiky. Později se k nim připojil i Jan Barner. Vedle Vulgáty používali jak Melantrichovu, tak i Kralickou bibli. Z toho je patrné, že vysoké jazykové hodnoty kralického (Blahoslavova) Nového zákona požívaly i u jezuitů takové vážnosti, že je nemohli ani přes „kacířský“ charakter bratrského textu přejít. Přebírali z něj celé oddíly. Ve Starém zákoně nejvíce žalmy, u ostatních knih více zohledňovali  Bibli Melantrichovu, čerpali i z husitského překladu České bible III. redakce. Častěji tu však kralická variantní čtení uváděli jako synonyma v poznámkách na okraji. Zatímco Kralická bible vycházela v několikatisícových nákladech a četli ji především prostí lidé, Svatováclavská bible byla tištěna v menším počtu a dostávali ji pouze kněží, ke své četbě a k pastorační práci. Ovšem, o nedělích a svátcích z ní byly předčítány úryvky a tak se dostávala do povědomí katolických věřících celého národa. V dějinách písemnictví i kultury však zůstávala ve stínu Bible kralické.

Dvacáté století je ve znamení nových překladů Bible, nejvíce však Nového zákona. Jazyk se stále rychleji vyvíjí, česká společnost se stává více sekulární a biblickému jazyku, podávanému češtinou dvě až tři sta let starou, rozumí jen pravidelní návštěvníci bohoslužeb, nebo ti, kdo si Bibli čtou doma v soukromí. O jazykovou revizi Kralické bible se pokusil Jan Karafiát, ale ta se v evangelických církvích neujala. Byla vydána pouze jednou v pětitisícovém nákladu a víc o ni nebyl zájem.

V roce 1933 dochází k 1. vydání Nového zákona přeloženého Františkem Žilkou, profesorem Nového zákona na pražské evangelické bohoslovecké fakultě. Odpoutal se od dosavadní překladatelské práce i od stylu kralických. Vycházel z Nestleho řeckého textu a jeho záměrem bylo, prostou mluvou oslovit tehdejšího čtenáře. Jeho překlad se šířil i v mimocírkevním prostředí.

V římskokatolické církvi vyšlo ve 20. století hned několik překladů Nového zákona. Jejich autoři byli: Sýkora, Hejčl, Col, Škrabal, Petrů a Bogner. Některé z nich k nám v době komunistické vlády byly pašovány z ciziny a na příklad Colův a Petrů byl vděčně přijímán ve všech našich církvích.

Nejrozšířenějším v evangelických církvích je Český ekumenický překlad, na kterém pracovali překladatelé z evangelických, katolické, i pravoslavné církve. Z nejnovějších je to: – Český studijní překlad, – Bible překlad 21. století, – Jeruzalémská bible a Bognerův překlad Bible. O těch všech překladech lze získat dostatek informací na jiných místech.

Co je dnes jiné, ve srovnání s dobou před čtyřmi sty lety, kdy v tajnosti, pod ochranou evangelického šlechtice Karla staršího ze Žerotína mohlo vyjít roku 1613 poslední revidované vydání Kralické bible?  Překladatelé všech posledních vydání Biblí se osobně znají, setkávají se na různých konferencích a seminářích, svými zkušenostmi z této práce se navzájem obohacují a jeden druhého si váží. V podstatě jim jde o jedno: aby se zvěst Božího slova v naší zemi šířila, a to, dnešním lidem srozumitelným jazykem.

ThDr. Jiří Lukl , kazatel CB, bývalý ředitel České biblické společnosti.

Převzato se souhlasem autora z časopisu Brána č. 1/2013, str. 10