Proč podobojí

chleba_kalichŽe Ježíš při poslední večeři s učedníky – a nebyla to jen všední večeře, byl to židovský hod beránka – ustanovil svůj odkaz pro církev všech věků, ví snad každý. Přesto sluší připomenout, že ten odkaz se nazývá různě: večeře Páně, eucharistie, svátost oltářní, stůl Páně, ale vždy je tím myšleno v podstatě totéž. I formy se mohou lišit, ale od počátků apoštolské církve po staletí tomu všichni rozuměli tak, že je třeba společenství, v němž se účastníkům láme chléb a podává kalich vína na Kristovu památku.

Jak to, že západní křesťanská církev začala po čase při eucharistii podávat lidu pouze chléb a kalich vína vyhradila pouze kněžím? Od kdy se tak stalo a proč? Historikové zkoumali dějiny církve od apoštolské po patristickou a žádné rozhodnutí o tom, koncilní ani papežské, nenašli. Obecné zjištění tedy zní: stalo se tak během 11. a 12. století postupně z praktických důvodů. Jaké asi byly ty praktické důvody?

Zřejmě to byl vedlejší účinek dogmatu o transsubstanciaci. Toto učení je plodem scholastiky. Po celá středověká staletí byla latinská scholastika metodou výkladů všeho jsoucího, navíc nazíraná prostřednictvím aristotelského nominalismu. V tomto duchu scholastikové uvažovali takto: Vysloví-li kněz slova ustanovení „Hoc est corpus meum“ (to je mé tělo), „hoc est sanguis meum“ (to je má krev), oba živly přestávají být těmito předměty, mění svou podstatu a stávají se tělem a krví Páně. Pak ovšem s nimi ani po vysluhování nelze zacházet jinak, než s vrcholnou úctou. Musí zůstat důstojně zachovány, dokud nejsou požity. Chléb – oplatka z nekvašeného těsta a pšeničné mouky – se po vysluhování ukládá na posvátné místo, dokud nebude znovu přijímán. Víno však uchovávat nelze. Proto bylo praktické, aby víno užívali jen sloužící kněží, kteří zbylé víno dopijí.

(Naší době zní scholastické pečlivé zacházení s pojmy jako nadbytečná hra se slovíčky. Avšak dnes se ucházejí o naši pozornost mnohé sdělovací prostředky a rády užívají silných slov, aby zaujaly. Tím však mnohdy znevažují význam také i cenných slov a působí inflaci významů a úpadek jazyka. Na tomto pozadí je scholastická úzkostlivá snaha o přesnost výrazů úctyhodná.)

Byl-li toto praktický důvod vysluhování „pod jednou“, věroučné vysvětlení přišlo až dodatečně: konkomitance – spolusmíšení obou živlů, kněží přijímají zástupně za lid, Kristovi učedníci byli vlastně kněžími, apod. Praktický, třebaže původně nezamýšlený důsledek tohoto způsobu vysluhování, byl ovšem sociální: oddělení kněžstva od lidu, jeho nadřazení nad laiky.

Snad je na místě i připomenout: pod jednou (způsobou) či pod obojí (způsobou) – ve staré češtině bylo slovíčko způsob ženského rodu – se latinsky říkalo sub una specie nebo sub utraque specie a církvi podobojí se také později říkalo utrakvisté.

Reformační pojetí eucharistie je zhruba toto: Chléb i kalich vína náležejí všem přistupujícím. Ježíšova slova ustanovení se vztahují na celý akt společenství okolo stolu Páně. Ve chvíli přijímání chléb a víno pro nás nejsou pokrmem a nápojem jako každý jiný. Představují tělo a krev Páně. Ne však fyzicky. Když hostina končí, je to už opět chleba a víno, které mohou být spotřebovány u běžného stolu.

Když s požadavkem pod obojí povstal M. Jakoubek ze Stříbra, jeho kolega M. Jan Hus se dal přesvědčit a souhlasil, avšak zdaleka ne tak vehementně. Když se v Praze uskutečnilo první vysluhování pod obojí, byl už na cestě do Kostnice. Až odtamtud psal do Prahy:

„Byl jsem slepý, když jsem to z listu Korintským nepoznal.“ Nebo jednomu příteli: „Neprotiv se svátosti kalicha, kterou Kristus ustanovil! Nedotírej na M. Jakoubka, aby nedocházelo k roztržce mezi věrnými, z níž se raduje ďábel.“ Ale také psal: „Milý Kubo, nekvap s tím. Až se bohdá vrátím, chci ti věrně pomoci toho.“ V každém případě je jisté, že Hus sám, ač vysvěcený kněz církve, osobně pod obojí způsobou nikdy nevysluhoval.

Blahoslav Hájek