Vysluhování sv. večeře Páně podobojí

podobojiNěkdy na podzim roku 2014 uplyne rovných šest set let od chvíle, kdy se v Praze zavedlo podávání večeře Páně podobojí. Laikům se umožnilo ba doporučilo přijímat krev Páně z kalicha. Není jisté, jestli to bylo v září nebo v říjnu ani zda to bylo u sv. Martina ve zdi. Neví se, který z pražských kněží se této „novoty“ odvážil. Prsty v tom však zcela jistě měl odvážný pražský teolog, mistr Jakoubek ze Stříbra. Ovlivnil tak tvář protestantské bohoslužby nejen v Čechách, ale i ve světě. Zavedení laického kalicha v Německu o sto let později (1521) na „český obyčej“ zcela jistě navazuje.

Přitom nesmíme pouštět ze zřetele, že Jakoubek a jeho přátelé nechtěli nic jiného než návrat té podoby večeře Páně, jaká byla za časů apoštolů a po mnoho staletí potom. Tedy neusilovalo se tehdy v Praze o novotu. Naopak, za škodlivou novotu bylo označeno laické přijímání podjednou.

Bylo by však rozhodně málo, kdybychom jásali pouze nad tím, že byla obnovena vnější podoba stolu Páně. Jakoubkovi a dalším utrakvistickým bohoslovcům šlo nepochybně o víc. Kalich pro ně nebyl jen „logo“, znak vhodný na prapor v čele husitských vojsk. Ne – kalich vnímali jako nezbytný ke spasení pro sebe a dokonce i pro děti a nemluvňata. Věc, pro kterou stojí za to žít i umřít.

Podle Jakoubka totiž není eucharistické tělo Kristovo jednoduše zaměnitelné s jeho krví. U kalicha se rozhodně nejedná a zdvojení, dublování toho, co se tak jako tak dává s chlebem. Výpomocné středověké učení o konkomintanci (vínem se podává totéž co chlebem a proto už kalich není pro laiky nutný) pro Jakoubka nepadá v úvahu. Událost Kristovy poslední večeře je zapotřebí brát uctivě, pozorně a vážně. Jestliže přijímáním těla Kristova se křesťanu dostává podílu na Kristově pozemském díle, pak pitím Kristovy krve podílu na díle nebeském.

Utrakvisté dosáhli ekumenického uznání laického kalicha – jakkoli jen pro české království – v Basileji. Ovoce tohoto vítězství se věřícím na našem území dostávalo po dvě staletí až do Bílé Hory (a podle některých historiků ojediněle i dlouho potom). Otázkou ovšem zůstává dobrovolné zřeknutí se častého přijímání večeře Páně v době potoleranční. Ještě Kniha modliteb a služebností ČCE vydaná roku 1953 počítá s večeří Páně pouze čtyřikrát ročně – na Vánoce, Velikonoce, Letnice a Díkčinění. Evangelíci sami ze své vůle, bez vnějšího tlaku, zůstávali po většinu nedělí církevního roku bez darů těla a krve Páně. Vysvětlení, že se tak dálo (a někde ještě děje) s ohledem na reformační učení, neobstojí. Sám Kalvín navzdory postoji ženevské městské rady výslovně žádal, aby se večeře Páně slavila každou neděli.

Jak často slavit večeři Páně dnes?

Souvisí to s ekumenickým hnutím, že evangelíci četnost slavení stolu Páně promýšlejí znovu. Ne až letos, ale v naší církvi již přes třicet let. Od roku 1983 se každonedělně přijímá chléb i kalich v českobrodském sboru. Zásluhu na tom má především farář Jiří Štorek (zemřel 2003). V živém a jistě leckdy ne jednoduchém rozhovoru se svým staršovstvem a členy sboru došel k přesvědčení, že naši reformační předkové měli pravdu. Večeře Páně je natolik důležitá pro naše spasení, že má být slavena často. Proto je nezbytnou součástí obvyklé bohoslužby. Tak, jak tomu ostatně bývalo v prvotní církvi a jak to vyplývá z novozákonních zpráv. Ve společenství poděbradského seniorátu to budilo a možná ještě budí údiv. Štorkův nástupce v úřadu českobrodského faráře, Jan Štefan, stál na stanovisku řádnosti každonedělního slavení stolu Páně natolik, že nechtěl návrat k nedělnímu stolu Páně obhajovat a žádal toto naopak po těch, kteří se časté účasti na stole Páně vyhýbají.

Nezávisle na úsilí Jiřího Štorka a jeho spolupracovníků stoupá četnost slavení večeře Páně ve všech seniorátech ČCE. Alespoň jednou měsíčně se slaví skoro všude. Tento trend nezbývá než vítat. S tím, že nesmí utichnout rozhovor o tom, co se nám s chlebem a vínem do rukou a do úst dává a co to pro nás a pro naši spásu znamená.

Marek Lukášek