2016 – Karel IV. a česká reformace

Karel_IV-Na první pohled se může zdát, že Karel IV. a česká reformace jsou dvě různá témata, která spolu nemají nic společného. Karel IV. proslul jako ochránce institucionální církve, jako ten, kdo se snažil vrátit věcem jejich řád. Přispěl například k návratu papežů z Avignonu do Říma. Přesto je to právě doba Karla IV., kdy skryté i zjevné mechanismy a faktory vedoucí k české reformaci začaly pracovat. Můžeme ovšem diskutovat o tom, v jaké míře se na tomto vývoji aktivně a vědomě podílel sám Karel.

Připomeňme si nejprve vnější faktory. Zhruba od r. 1315, což bylo rok před Karlovým narozením, přišlo v Evropě několik studených a neúrodných roků, které ohlašovaly začátek malé doby ledové. V době Karlova mládí začala stoletá válka mezi Francií a Anglií. Způsobila mj. hospodářský rozvrat v obou zemích. V jedné z jejích velkých bitev u Kresčaku padl na francouzské straně Karlův otec a český král Jan. Velká epidemie moru (černé smrti) se přehnala jižní a západní Evropu v letech 1347-1348 a měla později ještě několik recidiv. První epidemie se Českým zemím téměř úplně vyhnula. Evropou, včetně Českých zemí procházeli kajícníci – flagelanti a v mnoha městech byli vybíjeni a vyháněni Židé, obviňovaní z trávení studní. Není divu, že tyto a další události byly vnímány jako důležitá znamení. Znovu, pokolikáté už v historii, se začala intenzivně připomínat apokalyptická proroctví o příchodu Antikrista, o konci dnů a o blížícím se Posledním soudu. Společenská atmosféra byla zjitřená, zejména ve městech, kam všechny zprávy přicházely nejdřív a kde byli lidé vzdělanější.

Západokřesťanská církev nebyla nikdy nehybnou organizací; odehrávaly se v ní neustálé změny a konflikty. Připomeňme téměř současný vznik žebravých řádů a papežské inkvizice na začátku 13. století, kompetenční spory mezi římskými králi a papeži nebo avignonské zajetí papežů od r. 1309. Žebravé řády, které působily převážně ve městech, si rychle získávaly oblibu obyvatelstva a sekulárnímu farnímu kléru tím ubíraly jak na sympatiích, tak na příjmech. Některé řády, skupiny a hnutí byly na hranici pravověří nebo tuto hranici překračovaly, jako např. valdenští nebo některé větve třetího řádu sv. Františka (beghardi nebo béguinové a bekyně). V Českých zemích podle dochovaných zlomků inkvizičních protokolů takto působili hlavně valdenští mezi německými kolonisty a německými měšťany. V Nizozemí vzniklo kolem poloviny 14. století, tedy už v době Karla IV., hnutí „devotio moderna“ (moderní zbožnost) s důrazem na niterný prožitek zbožnosti, čtení a meditaci. Od poloviny 14. století také v anglickém Oxfordu působil, psal a kázal Jan Viklef proti světskému panování církve. V italských městech už od konce 13. století nabylo na síle vzdělané humanistické básnictví a filosofie, připomínající si zašlou slávu antiky, které v jednu chvíli přešly i v politický boj o obnovení římské republiky.

I v Českých zemích, včetně vedlejších zemí České koruny, se toto vše odráželo. Podobnost zdejší situace s poměry na jihu a západě Evropy způsobovaly, že i přes celkovou nižší vyspělost společnosti zde spontánně a do jisté míry samostatně vznikaly myšlenky a hnutí blízké výše zmíněným. Jakou roli v tom hrál Karel IV. ? Nejprve si řekněme, že přes veškerou svou rytířskou kulturu a chladné politické kalkulace byl upřímně a vroucně věřícím člověkem. Jako takový usiloval o spásu duše své, svého rodu – Lucemburků i svých zemí – zemí České koruny. Hlavními cestami k dosažení spásy (připomeňme, že to bylo před reformací) byly zbožné skutky, modlitba, pokání, svátosti a také úcta k ostatkům světců a dalším předmětům spojeným s jejich životem. Věřící se v jejich blízkosti mohli cítit blíže samotným světcům – příkladným následovníkům Ježíše Krista – i samotnému Bohu. Karel IV. byl horlivým sběratelem relikvií, které přivážel z celé Evropy. Jejich sbírka vytvářela jakousi záruku spásy pro celé království.

Na začátku Karlovy kariéry v Českých zemích, kam přišel roku 1333, na něho jistě měl významný vliv pražský biskup Jan IV. z Dražic. Ten ve své snaze o disciplinu a vzdělanosti kléru narazil na odpor a musel se potýkat s nařčením z podpory kacířů. Musel se dokonce dostavit před papežskou kurii do Avignonu. Teprve po jeho odjezdu byli v Českých zemích papežem ustaveni první stálí inkvizitoři, dominikán Kolda z Koldic a minorita Hartman z Plzně. To se stalo r. 1318, tedy dva roky po Karlově narození. Jan se vrátil z Avignonu až r. 1329 a na biskupském stolci setrval až do r. 1343. Mj. založil klášter augustiniánů – kanovníků v Roudnici nad Labem, který se stal významným střediskem úsilí o osobní vztah k Bohu, podobného „devotio moderna“. Jan byl pravděpodobně tím, kdo Karla podrobně seznámil s českou přemyslovskou i církevní tradicí a snad i nepřímo způsobil, že Karel zůstal otevřen myšlenkám na reformu církve v rámci pravověří a nezatvrdil se, když ho někdo nazval Antikristem.

Cílem nově ustavené papežské inkvizice v Čechách a na Moravě byli kacíři obecně, ale ve své podstatě se jím stali hlavně stoupenci valdenství. I přes prvotní odpor posledního pražského biskupa Jana IV. z Dražic se v pražské diecézi činnost papežských inkvizitorů stabilizovala a ti tak fungovali vedle biskupské inkvizice. Stálý inkvizitor pro pražskou diecézi byl arcibiskupem Arnoštem z Pardubic ustanoven až kolem roku 1350. Inkvizice pak v Čechách a na Moravě ve středověku působila až do husitské revoluce.

Jan a Karel Lucemburští dosáhli toho, že r. 1344 bylo ustaveno samostatné pražské arcibiskupství a v jeho čele stanul dosavadní biskup Arnošt z Pardubic, vzdělaný a schopný člověk, který pokračoval v práci Jana IV. z Dražic a reorganizoval administrativu pražské diecéze, výsledkem čehož je jedinečný, dodnes částečně zachovaný soubor knih církevní správy, která nám dává podrobně nahlédnout do vývoje církve, svěcení duchovních, obsazování far a jiných obročí, zakládání kostelů a oltářů, přestupků kleriků a kontrol (vizitací) stavu farností. Z těchto dokumentů si děláme představu o mnohoobročnictví některých kleriků i o nesplněných nadějích mnoha jiných na slušné živobytí ve farní službě. Z mladších záznamů v těchto knihách vidíme tendenci k „přemnožení“ nižšího kléru, což bylo jedním z faktorů vedoucích k husitské revoluci.

Karel IV. také v roce 1348 založil v Praze univerzitu, což byl asi jeho největší příspěvek k české reformaci. Přes pomalý rozjezd se univerzita postupně stala střediskem diskuse o nápravě církve. K tomu ale došlo až po Karlově smrti. Ještě předtím, než mohla univerzita začít vyzařovat svůj vliv, se už mezi lidmi, zejména městskými, objevil tlak některých duchovních a laiků na častější svaté přijímání. Do té doby bylo relativně obvyklé, že laici přijímali oltářní svátost jen jednou ročně, často po velikonoční zpovědi. V rozjitřené době 14. století se však stal důraz na častější přijímání laiků důležitým heslem reformního hnutí a svým způsobem přispěl k pozdější diskusi o potřebnosti přijímání pod obojí i pro laiky.

Dalším rysem tehdejší atmosféry byl důraz na kázání a na jeho přednesení v domácích jazycích. Současně také začínaly vznikat překlady bible v domácích jazycích. Sám Karel IV. vzpomíná už ve svém životopise, jak ho ovlivnilo kázání Pierra de Rossieres, které vyslechl jako dvanáctiletý chlapec ve Francii na popeleční středu 1328. Obdobně na něho působila i další kázání tohoto budoucího papeže Klementa VI. Velký ohlas, zejména mezi městským obyvatelstvem, ale i mezi šlechtou, měla kázání, která tepala obecné nešvary všedního života a kritizovala církevní praxi, zesvětštění duchovních a pokrytectví řeholníků, zejména žebravých řádů, kteří byli městským lidem nejvíc na očích.

Nejvýraznějšími v první generaci reformních kazatelů, jejichž působení můžeme navíc přímo spojit s Karlem IV. a prostředím jeho dvora, byli rakouský augustinián Konrád Waldhauser a (Jan) Milíč z Kroměříže. Karlu IV. je připisována iniciativa vedoucí k příchodu Konráda do Čech z waldhausenského kláštera. Karel prý byl tak osloven Konrádovým prvním krátkodobým působením v Praze, že ho nechal znovu povolat. Prý se tak stalo prostřednictvím pánů z Rožmberka. Waldhauserovi zjednodušilo cestu do českého prostředí to, že působil jako papežský čestný kaplan a oficiální kazatel pro německojazyčné oblasti Říše a salzburskou diecézi. Toto oprávnění mu bylo krátce nato rozšířeno i pro české země. Karel IV. mu zajistil prebendu v litoměřickém kostele, ale dosáhl jeho dispensace od residenční povinnosti u fary a povolal ho do Prahy, kde od podzimu 1363 Konrád kázal u kostela sv. Havla. Kázal německy pro měšťany a latinsky pro univerzitní studenty. Jeho kritika pochopitelně vyvolala nevoli těch, kterých se týkala. Existuje záznam o incidentu s minority z roku 1365. Tehdy kázal v děkanském chrámě v Žatci, kde byl minoritský konvent. Minorité začali před Konrádovým kázáním zvonit ve svém kostele sv. Petra a Pavla tak silně, že mu kázání znemožnili. To se opakovalo i druhého dne. R. 1368 se Konrád obrátil svým listem na císaře Karla IV. a žádal po něm, obdobně jako před lety sesazený římský tribun Cola di Rienzo či básník Francesco Petrarca, aby se ujal vlády v samotném Římě a nastolil tam řád. Karel Konrádovi sice odpověděl, ale pochopitelně se takové pobídce bránil. Podle tradice se Waldhauserových kázání účastnila i poslední žena Karla IV. Alžběta Pomořanská. Waldhauser zemřel už r. 1369, šest let po svatbě Karla a Alžběty.

Druhým mužem rané české reformace byl (Jan) Milíč z Kroměříže, který působil v panovnické kanceláři jako registrátor, korektor dokumentů a notář, snad mezi lety 1358 a 1362. Někdy na počátku 60. let 14. století prožil Milíč duchovní obrat, rozhodl se opustit světskou kariéru u dvora a rezignoval na své úřady. Dále pak působil jako kazatel u sv. Mikuláše na Malé Straně a posléze i u Panny Marie před Týnem, kde se setkával s Konrádem Waldhauserem. Kázal, stejně jako Waldhauser, hlavně německy i latinsky. Nejznámější je Milíčovo exaltované očekávání nástupu věku Antikrista, které on sám a jeho stoupenci očekávali na počátku druhé poloviny 60. let 14. stol. Ve svých představách zašel tak daleko, že ve svém kázání v roce 1366 označil za Antikrista Karla IV., vnímal jej však spíš jako vládce posledního věku. Císař se prý proti Milíčově výtce ohradil, nicméně ho dále netrestal, ani nezavrhl. Hledání Antikrista se pak Milíč věnoval i v dalším životě, sepsal dílo Knížka o Antikristovi, odebral se dokonce do Říma k papeži Urbanovi V. Snad i proto, že císařova podpora Milíčovi byla obecně známá, bylo s ním i u kurie jednáno s vlídností. Dokonce získal audienci u papeže, ale jeho teorie o věku Antikrista nedošly pochopení. Milíč ani po návratu do Čech neztratil podporu panovníka, který mu pro jeho další významný čin – založení domu pro obrácené nevěstky (Jeruzaléma) – daroval pozemek se zchátralým objektem bývalého veřejného domu. Začal podávat eucharistii během každé mše. Jeho počínání a kritika přitáhla i pozornost těch, kteří byli terčem jeho kázání –farní duchovenstvo a minority. Stejně jako Konrád se i Milíč s nimi dostal do konfliktu a byl obviněn z kacířství Papež Řehoř XI. ho proto povolal ke kurii do Avignonu, aby se očistil. I zde byl Milíč považován za chráněnce císaře a měl podporu kardinála Grimauda. Byl očištěn a o svatodušních svátcích 1374 zde pronesl kázání. Byl hostem kurie, krátce poté ale onemocněl a zemřel. Je v Avignonu pohřben.

Na Konráda i Milíče pak přímo nebo nepřímo navazovali další čeští reformátoři, jako např. mistr Matěj z Janova. Konrád i Milíč byli zjevně pod ochranou panovníka. Ani jednoho z nich Karel IV. nezavrhl, a to i přes jejich konflikty a obvinění z hereze. Velmi zjednodušeně můžeme konstatovat, že doba Karla IV. velmi přispěla k  tříbení myšlenek a postojů v Českých zemích a připravila podmínky pro působení další generace kritiků a reformátorů církevní praxe těsně před husitskou revolucí a během ní.

 

PhDr. Eva Doležalová, Ph.D

Autorka je historička církevních dějin pozdního a vrcholného středověku