100 let ČCE

Sté výročí vzniku Českobratrské církve evangelické v roce 2018

Logo_CCE_blueV roce 2018 si připomeneme sté výročí založení Českobratrské církve evangelické. Zároveň uplyne sto let od konce prvé světové války a následného rozpadu Rakousko-uherské monarchie, což není souvislost ryze náhodná. Jako občané monarchie, byli čeští a moravští evangelíci augsburského a helvetského vyznání (k těmto dvěma konfesím jim bylo umožněno se přihlásit po vydání tolerančního patentu v roce 1781) podřízeni evangelické církevní správě, jejímž ústředím byla Vrchní církevní rada ve Vídni, která po vydání Protestantského patentu v roce 1861 nahradila dosavadní konzistoř. I když měli v Čechách a na Moravě své nižší církevně-správní orgány (superintendence, senioráty a sbory), rádi využili převratných událostí spjatých se vznikem samostatné Československé republiky k tomu, aby se od vídeňského centra definitivně odloučili a aby naplnili ideu svobodnějšího rozhodování o vlastních záležitostech včetně stále živých snah o výraznější příklon k tradicím české reformace a zavedení presbyterně-synodního zřízení v církvi.

O větší samostatnost a svobodné navázání na tradice české reformace usilovali ostatně již dávno předtím (povolení české (bratrské) konfese si přáli již v  roce 1848). Po vydání Protestantského patentu v roce 1861 získávaly jejich tužby také prostor v nově vycházejícím evangelickém církevním tisku. Na druhé straně je třeba říci, že ovzduší doby sklonku 19. století vedlo mimo jiné k tomu, že duchovní rozměr této problematiky byl často zastíněn důrazem na její národní, historizující a politický podtext. Více či méně přítomné snahy o českou církevní autonomii pak zesílily počátkem 20. století uspořádáním prvního celonárodního sjezdu českých a moravských evangelíků (1903), jsou rovněž spjaty se vznikem Kostnické jednoty, mezidenominační organizace českých evangelíků (1905), s oslavami pětistého výročí Husova upálení (1915) a posléze s jednáním představitelů obou konfesí o budoucím sjednocení evangelických církví augsburského a helvetského vyznání (1917). Sklonek podzimu roku 1918 pak už jen nabídl příležitost zúročit předešlé ideje a plány na ustavení samostatné české evangelické církve, hlásící se k věroučným tradicím české reformace. Nelze zapomínat na to, že doba byla jednoznačně národnostně vyhraněná, což tehdy s těmito snahami českých a moravských evangelíků výrazně souznělo (také němečtí evangelíci založili v roce 1919 v rámci ČSR svou vlastní Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku).

Ve dnech 17. – 18. prosince 1918 se sešel v Praze ve Smetanově síni Obecního domu generální sněm zástupců obou dosavadních českých a moravských evangelických církví augsburského a helvetského vyznání. Sněm zvolil devítičlenný prozatímní synodní výbor, jehož předsedou se stal Josef Souček. Ustavením synodního výboru jako orgánu reprezentujícího novou církev byla ve správním smyslu zrušena její podřízenost bývalé Vrchní církevní radě ve Vídni. Rozhodnutím sněmu přijala církev původně jméno Evangelická církev bratrská a přihlásila se k českému vyznání z roku 1575 a k bratrskému vyznání z roku 1662. Původně zamýšlená a projednávaná unie s dalšími evangelickými církvemi v ČSR se nerealizovala. Nyní stál před představiteli církve úkol dosáhnout pro novou církevní organizaci státní uznání s respektováním právní a majetkové posloupnosti ve vztahu k předešlým dvěma nyní sjednoceným evangelickým církvím.

Dne 26. dubna 1919 oznámilo Ministerstvo školství synodnímu výboru, že jméno Evangelická církev bratrská přísluší již podle zákona církvi ochranovské. Proto vypsal synodní výbor písemné hlasování všech členů generálního sněmu, na jehož základě byl přijat nový název Českobratrská církev evangelická. Upravená sněmovní usnesení byla poté dne 5. listopadu 1919 schválena vládou a dne 22. listopadu téhož roku prezidentem republiky, načež byla vyhlášena pod č. 625/1919 ve Sbírce zákonů a nařízení ČSR. První ustavující synod ČCE zasedal ve dnech 21. – 25. února 1921. Na základě jeho usnesení přestaly koncem května roku 1922 spravovat církev dosavadní superintendentní a jim podřízené orgány a dnem 1. června téhož roku začali úřadovat noví konsenioři a seniorátní výbory (synodní rada, synodní senior a senioři byli až do roku 1931 označováni termíny synodní výbor, senior a konsenioři). ČCE se od svého vzniku řídila při správě a organizaci církve zásadami presbyterně-synodními. V dubnu roku 1921 předložil nově zvolený synodní výbor Ministerstvu školství a národní osvěty ke schválení církevní zřízení, které mělo nahradit dosud platné zřízení z roku 1891. Po právních průtazích bylo nové církevní zřízení schváleno vládou dne 13. ledna 1922 a zveřejněno vyhláškou Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 8. února 1922 pod č. 64 ve Sbírce zákonů a nařízení ČSR. Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi byla ČCE prohlášena za zákonně uznanou teprve vyhláškou Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. května 1928 (č. 84 Sb. z. a n.).

Eva Fialová