2014 – 80 let Barmenských tezí

Gemarker_Kirche_1890Je vhodné zařadit mezi naše vzpomínaná jubilea také novodobé výročí výrazného data našich sousedů, totiž německé evangelické církve. Připomeňme přitom, že německá evangelická církev je nejen nesrovnatelně početnější, než česká, ale také její veřejný vliv je značný. Ostatně už od 2. světové války je v úřadě Spolkového prezidenta již čtvrtý evangelický křesťan, v církvi velmi angažovaný. (Byli to Gustav Heinemann, Richard von Weizsäcker, Johannes Rau, a nyní Joachim Gauck.)

Výrazným datem je proslulé tzv. Barmenské teologické prohlášení z roku 1934. Jak je všeobecně známo, od roku 1933 v Německu nebezpečně vzrůstal vliv nacismu. Ten tehdy ovlivnil i řadu německých křesťanů a jednotlivé Zemské církve se ocitly pod jeho silným tlakem. I řada představitelů církve byla pak nakloněna vnímat tento duchovní vývoj jako Bohem určený. Rozmáhalo se hnutí tzv. Německých křesťanů (Deutsche Christen), které s různou měrou intenzity neváhalo hlásat, že církevní sféra Boží vlády má být v souladu se světskou sférou Boží vlády. A dokonce až i v důsledcích, že rodící se nacistické lidové hnutí je novou podobou Božího zjevení.

Tehdy menšina biblicky orientovaných farářů a teologů si uvědomovala zvrácenost tohoto vývoje a na konec května roku 1934 svolala samostatný synod těch, kteří se nehodlají podrobovat tomuto trendu, nýbrž naopak mu v duchu evangelia vzdorovat. Tak vznikla tzv. vyznavačská církev. Ta nevytvořila administrativně nový celek. Bylo to spíše živě spojené hnutí odpůrců nacismu v řadách církve. Samozřejmě mnozí z nich byli v následujících letech vystaveni represím nacistického režimu. Nejznámějšími jmény této vyznavačské církve jsou Martin Niemöller, 8 let vězněný a Dietrich Bonhoeffer, těsně před koncem války popravený.

Tento spontánní synod se konal v Barmen, části města Wuppertal 29-31. května 1934 a v závěru vyhlásil 6 tezí, jimiž formuloval svou distanci od rozmáhajícího se bludu Německých křesťanů. Jde o výhradně teologické prohlášení. Neobrací se svou kritikou proti nacistickým myšlenkám a státnímu zřízení, nýbrž do nitra církve. Biblicky argumentuje, pojmenovává a odsuzuje nebezpečné trendy v církvi. Jeho předními autory jsou Karl Barth, Thomas Berth a Hans Asmussen. Prohlášení se nevyjadřuje k politice a veřejnému životu. Není v něm například odsouzení antisemitismu, který ještě v té době nebyl tolik rozšířen. Avšak Karl Barth, nejvýznamnější evangelický teolog 20. století, prý později vyjádřil lítost, že teze takovou zmínku neobsahují.

Barmenské teze byly pak po celou válku orientací, oporou a povzbuzením pro početnou obec věrných křesťanů. V důsledcích vlivu tohoto prohlášení mohla Německá evangelická církev jako první po válce vyslovit za národ své pokání. To učinila tzv. Stuttgartským vyznáním viny už v říjnu roku 1945.

Blahoslav Hájek

 Barmenské teze

1. Ježíš Kristus praví: „Já jsem ta cesta i pravda i život, nikdo nepřichází k otci, než skrze mne“ (J 14,6) „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (J 10,1.9)

Ježíš Kristus, jak je dosvědčeno v Písmu, je Božím slovem, kterému máme naslouchat a jemuž máme v životě i v umírání být poslušní.

Odmítáme falešné učení, dle kterého by církev měla za zdroj svého zvěstování uznat krom tohoto jednoho Slova Božího i jiné události a mocnosti, postavy a pravdy, než je Boží zjevení.

2. „Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ (1K 1,30)

Tak, jako je Ježíš Kristus Božím zaslíbením odpuštění všech našich hříchů, stejně tak a se stejnou naléhavostí je i silným Božím nárokem na náš celý život, skrze něj se nám děje radostné osvobození z bezbožných pout tohoto světa ke svobodné a vděčné službě Jeho stvoření.

Odmítáme falešné učení, dle kterého existují oblasti našeho života, ve kterých bychom nepatřili Ježíši Kristu, ale jiným pánům; oblasti, ve kterých bychom nebyli závislí na jeho ospravedlnění a spáse.

3. „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo.“ (Ef 4,15-16a)

Křesťanská Církev je společenstvím bratří, ve které Ježíš Kristus ve slovu a svátosti skrze Ducha svatého přítomně jedná jako Pán. Svou vírou i poslušností, svým zvěstováním, jakož i svými řády má [církev] ve světě hříchu jakožto církev omilostněných hříšníků dokazovat, že je jen Jeho vlastnictvím, jen z jeho utěšení a napomenutí, v očekávání jeho příchodu žije a chce žít.

Odmítáme falešné učení, dle kterého může církev přenechat formování své zvěsti a svých řádů vlastní svévoli, či střídání právě vládnoucích světonázorových a politických přesvědčení.

4. „Ale Ježíš si je zavolal a řekl: Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“ (Mt 28,25-26)

Rozličné církevní funkce nezakládají nijak vládu jedněch nad druhými, ale [znamenají] vykonávat služby svěřené a přikázané celému sboru.

Odmítáme falešné učení, dle kterého by církev mohla a směla ustanovit, či si nechat dosadit mimo tuto službu, nějaké zvláštní, vladařskými kompetencemi obdařené vůdce.