Betlémskou kapli do každé farnosti

Papež František k jubileu Jana Husa: „Využijte tuto příležitost!“

600 let od smrti klíčového českého reformátora. To je celý oceán času. Naše dějiny se mezitím několikrát vychýlily na tu či onu stranu, dokonce i na tu komunistickou. Je nám toto jubileum ještě dnes k něčemu?

hus_chrudimMůže nám prospět, jak nedávno potvrdil papež František české husovské delegaci. Ale bude a musí nás to něco stát, a to minimálně ochotu nespokojovat se jen s černo-bílým, povrchním nahlížením na problémy církve minulosti i současnosti. V této příloze nabízíme několik stran o jedné z nejvlivnějších osobností českých dějin: Janu Husovi.

Profesor Jan Heller, učitel Starého zákona, studentům kladl na srdce, že každý dobrý výsledek ve studiu, každý pokrok musí bolet, musí být vykoupen úsilím. Nejde to snadno… Vyrovnat se s Husem také není bezbolestná věc. Přemílat stará protihusovská klišé nás nikam neposune. V pouhém opakování Husových nejslavnějších výroků bychom zase riskovali, že zbytní ve fráze – chybí-li jim souvislost. Prostředí, v němž naopak jeho myšlenky nabývají smyslu a aktuálního významu, souvisí s nesnadným úsilím o

věrohodnost církve. S bolestí ne nutně mučednickou, ale každopádně učednickou. Vždyť učedník je volán následovat svého Pána úzkou cestou.

Tíseň probudila sympatii

Možná právě tehdy, kdy křesťané na vlastní kůži zažijí, co to znamená náboženská nesvoboda, mohou snáze porozumět Husovi zavřenému v kostnické cele. Rozhodně to platí o takových osobnostech, jako byli Jan Pavel II. či kardinál Josef Beran. Oba poznali na vlastní kůži utrpení, které přinesly totalitní režimy 20. století – omezení a ohrožení, které „svým poddaným“ tyto zrůdné systémy naordinovaly. Jako by právě tato tíseň přivedla oba pastýře k sympatii k Janu Husovi. Josef Beran promluvil o Husovi přímo na Druhém vatikánském koncilu, kam se dostal po šestnácti letech domácího vězení.

„Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru podle zásady ,Cuius regio – eius religio‘ (Čí oblast, toho náboženství), jež byla uplatňována,“ vyjádřil se kardinál odvážně a zpříma na sněmu při diskusi o dekretu o náboženské svobodě. Byl si vědom, že „světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou, skrytou ránu v srdci národa“. Podle Berana toto trauma „brzdilo pokrok duchovního života a nepřátelům církve poskytovalo a poskytuje lacinou látku k agitaci“. Jan Hus se stal beranidlem, jímž tzv. pokrokáři a komunisté bušili do katolické církve.

 

Ledy se pohnuly

Jan Pavel II., papež ze sousedního Polska, otevřel v katolické církvi téma Jan Hus zase při své první návštěvě v Praze v roce 1990. Měl k Husovi kupodivu blízko. A to snad nejen kvůli zkušenosti s náboženskou nesvobodou, ale i pro přátelství se svým krajanem, historikem Stefanem Swieżawským, který i u nás ještě v disentu proslul článkem „Jan Hus – heretik, nebo předchůdce II. vatikánského koncilu?“. Navíc polský katolicismus byl lidový a sociálně citlivý. Možná dost dobře nechápe, proč by měl být v Čechách kamenem sváru kněz, jemuž se v jeho národě dostalo takového ohlasu. Křesťanství u nás kráčelo jinými cestami než v Polsku. Po pobělohorské plošné rekatolizací nebyla příhodná půda se Janem Husem zabývat. Naopak se jeho spisy u nás okamžitě dostaly do seznamu zakázaných knih. Ani po Tolerančním patentu (1781), který za určitých podmínek legalizoval evangelíky, nenastala vhodná atmosféra.

Ještě po několik následujících generací setrvávala vzájemná nevraživost. A přece se ledy hnuly. Od doby Druhého vatikánského koncilu se u nás pozvolna začala ekumenická situace proměňovat. V tomto procesu změny nám „pomohli“ komunisté i postupující sekularizace, ale výsledek je až neuvěřitelný: z protivníků se stali bratři, z nepřátel přátelé. Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví jsou dnes nejbližší spojenci.

František o Husovi

Celých šest století nás dělí od popravy katolického kněze Jana Husa na koncilu v jihoněmecké Kostnici. Těsně před dovršením tohoto jubilea přijímá v knihovně Apoštolského paláce papež František českou husovskou delegaci. Čtrnáct lidí – zástupce českého biskupského sboru, husitské církve, českobratrské církve evangelické, akademické obce, české politiky i diplomacie.

„Toto setkání nám nabízí příležitost, abychom obnovili a prohloubili vztahy mezi našimi společenstvími. Poslušnost vůli Pána Ježíše, který se v předvečer svého utrpení a smrti modlil k Otci za jednotu svých učedníků, nám ukládá povinnost usilovat o to, abychom se navzájem stále více poznávali a efektivně spolupracovali,“ zdůraznil svým českým spoluučedníkům papež František. Podle něj je třeba mnohé spory z minulosti přehodnotit ve světle nového kontextu, v němž žijeme. „Již v roce 1999 sv. Jan Pavel II. promluvil k mezinárodnímu sympoziu věnovanému této významné postavě a vyjádřil svou ‚hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán‘ a započítal ho mezi církevní reformátory. Ve světle tohoto přístupu je třeba dál studovat osobu a činnost Jana Husa, který byl dlouho předmětem sváru mezi křesťany a dnes se stal pohnutkou k dialogu,“ vybídl současný Petrův nástupce.

Úkol od papeže, který zavazuje

Papež František tak zase dostal Jana Husa na titulní strany českých novin. Ne však jako toho, který rozděluje, nýbrž spojuje. A to nikoliv jen z perspektivy české kotliny, ale s ohledem na světovou církev. Hus spojující – to je osobitý vhled a přínos současného papeže, jenž vyjádřil naději, že se v tomto smyslu „rozvinou přátelská pouta i na rovině místních společenství a farností.“

To je to zavazující, co by mělo z římské mise „naší“ husovské skupiny zůstat a přetrvat v našich církvích. Rozvíjet ekumenu na místní úrovni. Sbližovat katolické farnosti, evangelické sbory a husitské obce. Číst spolu Bibli, modlit se, odpouštět si, podporovat se, stát při sobě – jakkoli nemáme úplně na všechny otázky stejné odpovědi. Jakkoli se v neděli scházíme každý v jiném kostele. Několikrát za rok bychom ale měli slavit bohoslužbu slova společně. Pomyslnou bohoslužbu z Betlémské kaple. Za Jana Husa to nebyla klasická farnost, „pouze“ se zde česky zpívalo a kázalo Boží slovo. Nikoli náhodou byla kaple pojmenována po Ježíšově rodišti. Vždyť Betlém znamená „dům chleba“. Ostatně František o zásadním významu kazatelství obsáhle píše ve své exhortaci Evangelii gaudium.

Kázání, zpěv, společné povzbuzování na cestě zralého učednictví – to už dnes smí a má činit z ekumenismu dynamické hnutí obnovy. Závěrečná slova nástupce sv. Petra ze zmíněné audience patří nám všem, českým katolíkům, husitům i evangelíkům: „Bůh bohatý na milosrdenství kéž nám udělí milost, abychom se všichni uznali hříšníky a abychom si uměli odpustit jedni druhým. Ujišťuji vás o své modlitbě a prosím vás všechny, abyste se modlili za mě a za moji službu. Děkuji.“

Služba krytá modlitbou

Papeže jako závaznou autoritu uznávají jen katolíci. Husité a evangelíci jej pouze svobodně respektují. Někteří více, jiní méně. Přesto byli Františkem vyzváni, aby se za jeho službu modlili. To je rovněž přelomové. Důležité přitom je, že František svůj „úřad“ nazval „službou“. Je to služba, která se neobejde bez modlitební podpory. I čeští husité a evangelíci jsou v tomto ohledu důležití. Takovou prosbu by Jan Hus nikdy neodmítl. Za jeho časů bylo papežství rozděleno, takže papežové byli tři. Za našich časů je v Husově vlasti rozděleno křesťanství, takže před jednoho papeže se dostavili zástupci tří církevních útvarů. Ale dostavili se společně. Jako by tím chtěli říct: patříme k sobě. A to je také zavazující. Nejen kvůli vzájemně uznávaným křtům, ale i kvůli české náboženské minulosti.

Naše tři různorodé církevní tradice se vzájemně přitahují. A všechny tři jsou současným papežem vyzývány, aby se přibližovaly jedna druhé tím, že se budou přibližovat samému Kristu. Současný nástupce sv. Petra uvedl ve své vůbec první papežské homilii prorocká slova, která „sedí“ i na naši českou ekumenickou situaci: „Když kráčíme bez kříže, když budujeme bez kříže a když vyznáváme Krista bez kříže, nejsme Pánovými učedníky, jsme světáky, jsme biskupy, kněžími, kardinály, papeži, ale nikoli Pánovými učedníky.“

Naslouchat druhým

Husův vklad není spjat jen s poměry u nás – vždyť byl nazván „církevním reformátorem“, nikoli „národním reformátorem“. Jan Hus byl totiž bojovníkem proti církevní korupci a sociální necitlivosti. Jeho případ je ovšem zároveň pobídkou, abychom se v církvi učili nejen poslouchat, ale také si vzájemně naslouchat. Abychom se neuchylovali k účelovým manipulacím pod rouškou zbožnosti. Dialog je totiž třeba vést jednak navenek (s jinými konfesemi a náboženstvími) a jednak uvnitř jednotlivých církevních společenství. V tomto smyslu Hus nejen patří českému národu, ale je reformátorem světového významu. Přestože i on sám jistě nejednou chyboval.

 

Martin T. Zikmund

(převzato z Katolického týdeníku 2015/26-27)