Bojovat svobodným svědomím

Bojovat svobodným svědomím proti hříchu a ďáblu

Ke 450. výročí Heidelberského katechismu (2013)

Verschiedensprachige KatechismusausgabenHeidelberský katechismus vydaný v němčině v lednu 1563 v Heidelberku se záhy rozšířil do dalších evropských zemí a stal se snad vůbec nejznámějším vyjádřením evangelické reformované víry. Celá řada evangelických reformovaných generací se jej v dospívání učila zpaměti, což platí počínaje tolerančním patentem i o Čechách a Moravě. V současnosti je tento katechismus přeložen do 40 jazyků světa a už dávno přesáhl evropské hranice. Přesto výročí vydání tohoto nevšedního výrazu evangelické víry přišlo právě  včas, neboť jeho znalost – aspoň v našich poměrech – v posledních desetiletích značně vyvanula. K naší škodě.

SPOJENI S REFORMACÍ

Bez ohledu na to, jestli dnes plně souhlasíme s každou jednotlivou větou Heidelberského katechismu, stojí za to  si znovu osvěžovat jeho znění. Abychom jako vyznavači obstáli v naší době, musíme totiž nejen znát dnešek a jeho problematiku, ale také být živými kořeny spojeny s těmi epochami dějin církve, které jsou obzvlášť teologicky a vyznavačsky výživné a formativní, což z evangelického hlediska platí především o době reformační. Ta přinesla jak velká díla teologie jako Calvinovu Instituci (1559) či Melachtonova Loci Communnes (1521), tak celou řadu biblických komentářů, jakož i několik výrazných katechismů. Z těch se do dějin zapsaly zejména Malý katechismus Martina Luthera (1529) a Heidelberský katechismus (1563) z pera Zachariáše Ursina. Oba mají jasnou strukturu a jsou pečlivě teologicky, pedagogicky i pietisticky (z hlediska zbožnosti) propracovány. Heidelberský katechismus je rozdělen na tři hlavní části: první díl: O bídě člověka (otázky 3-11), druhý díl: O vykoupení člověka (otázky 12-85), třetí díl: O vděčnosti (otázky 86-129).

HŘEJIVOST VZTAHU

Smyslem klasických katechismů bylo ve stručné a srozumitelné podobě otázek a odpovědí podat sumář křesťanské víry. Četba Heidelberského katechismu je však víc než jen pouhý výčet toho, co má být předloženo k věření. Jakkoli nabízí teologicky opracované kameny křesťanské víry, vždy je z nich cítit hřejivost vztahu ve smyslu biblické důvěry v Hospodina. Už proto tento katechismus nemluví jen o víře, ale i dověrnosti, jak je to vyjádřeno v otázce č. 21: „Co jest pravá víra?“ – „Pravá víra jest netoliko jistotné poznání, z něhož mám za pravdu vše, co nám Bůh zjevil ve svém slově, nýbrž i srdečná dověrnost, kterou Duch svatý vzbuzuje ve mně evangeliem, že nejen jiným, nýbrž i mně Bůh daroval odpuštění hříchů, věčnou spravedlnost a blaženost, vše z pouhé milosti, jedině pro zásluhu Kristovu.“

Přiblížím to ještě na dvou konkrétních případech. Když se v otázkách 26-27 hovoří o Božím stvoření a jeho Prozřetelnosti, tak v následující otázce a odpovědi nechybí i dopad, jaký to má pro náš vztah k Bohu:
„Co z toho mám, poznáváme-li Boží stvoření a jeho prozřetelnost?“ – „Poznáváme-li Boží stvoření a prozřetelnost, máme být ve všech protivenstvích trpěliví, ve štěstí vděční a do budoucna o svém věrném Bohu a Otci té dobré naděje, že nás od jeho lásky neodloučí žádný tvor, protože všecko je tak v jeho ruce, že bez jeho vůle se nemůže hnout ani vrtnout.“

Když pak v odpovědi k otázce 31. katechismus předkládá učení o Kristu jako proroku, knězi a králi, tak o stupínek dál se hned ptá: „Proč však ty se nazýváš křesťanem?“

-„Křesťanem se nazývám, že věrou jsem Kristovým údem a mám podíl na jeho pomazání, abych také já vyznával jeho jméno, vydával se mu v živou oběť díků, bojoval v tomto životě svobodným svědomím proti hříchu a ďáblu, a potom panoval s ním věčně nade vším tvorstvem.“

Martin T. Zikmund, evangelický farář a publicista