Jediné potěšení, 1. otázka

Heidelberský katechismus – otázka 1

Johann Casimir, Widmungsblatt aus Neustadter Bibel, Foto Michael LandgrafPrvní otázka a odpověď Heidelberského katechismu je vstupní branou k dalším výkladům, označením tóniny, v níž je celá skladba komponována. „Co je tvým jediným potěšením v životě i ve smrti?“ Jako většina reformačních katechismů oslovuje i náš katechismus hned zkraje toho, kdo jej bude užívat (budeme ho pro stručnost nazývat: „katechumen“), přímo a adresně. Výchozím tématem není spekulace o Bohu a podobně, nýbrž situace člověka, osloveného zde (i nadále) zájmenem druhé osoby: „Tvé potěšení…“ Katechumen má hned od začátku vědět: Jde a nadále půjde o tebe, o tvé potěšení.

Ovšem o „jediné potěšení“. Obvykle má člověk potěšení více – rodinu, děti, vnoučata, občas nějakou zábavu, divadlo, koncert. K tomu svádí samo české slovo „potěšení“, které nabízí velkou pestrost významů až po „čokoládové potěšení“ reklamy. Přesnější překlad originálního znění by byl: „útěcha“. Jenže útěchu potřebujeme zpravidla v situacích nějaké ztráty, například úmrtí. Měli autoři katechismu skutečně představu, že život bez této útěchy je bez-útěšný, smutný, plný nejistoty, bolesti a trýzně? Z některých dalších pasáží katechismu se zdá, že opravdu takovou představu měli. Člověk ponechaný sám sobě, bez této útěchy, má život málo šťastný, málo radostný, bez naděje, bez důvěry a bez opory v životě i ve smrti. Takže první otázku bychom s trochou nadsázky mohli číst takto: „Co je tvým nejvlastnějším štěstím v životě i ve smrti?“ Ale povšimněme si té formulace: Co je…? Není tu řečeno: co by mělo být, co musí být tvým potěšením. To potěšení zde prostě je.

A v čem spočívá? „Že… nejsem sám svůj, nýbrž s tělem i duší jsem svého věrného Spasitele Jezukrista.“ Kdyby mělo zůstat jen u negativní části odpovědi (nejsem sám svůj), bylo by to nesrozumitelné. Ale v celé (ostatně dosti dlouhé) odpovědi jde o něco jiného, o to, komu, čemu, kam patřím; nepatřím sám sobě, nejsem sám svým vlastníkem. A to s tělem i duší. Nejen s tělem, jako byl vlastněn nevolník ve feudalismu, ani jen s duší, jako by tělo nemělo význam.

A komu že patřím? O vlastníkovi, věrném Spasiteli, mluví katechismus tak, že mu skoro slova nestačí, ale všechna ta slova se týkají mne; řeč není o Spasiteli obecně (na to ještě dojde), nýbrž o tom, co on pro mne osobně učinil a činí: Zbavil mne zátěže mých provinění, dal mně svobodu od moci zla, na niž sám nestačím, zachovává mne při životě, ujišťuje o věčném životě a uschopňuje, abych já žil s ním a pro něho. Každá z těchto výpovědí by vydala na samostatný článek. Takto svým vstupním akordem katechismus vyhlašuje, že v něm nepůjde o to, abych zvládl řádnou nauku, nýbrž půjde o mne, o mé potěšení z toho, že nepatřím sám sobě.

Pavel Filipi