Čtvrtá neděle v postě

Postila, s. 99–105;

Jan 6,1–14

hus_postilaSvatého evangelia smysl jest zjevný, že jest o nasycení Kristovu a že znamená nasycení duchovní: protož pro utěšení kajících jest položeno. Protož mše vesele se počíná, neboť dí kněz: Raduj se Jeruzaléme! To jest ty, sbore křesťanský, jenž již hříchů pozbyv, má být chlebem od Krista, totiž jeho svatým tělem krmen a nasycen býti. Sejděte se všichni, kteříž milujete církev svatou, abyste veseli byli a nasyceni od prsou utěšení jejího !

Hle, dí svaté evangelium: „Odešel Ježíš přes moře Galilejské.“ Odešel, slyše, že Jan Křtitel sťat. „A šlo za ním množství veliké.“ Praví svatý Augustin: „Hle, Pán množství to slovem i skutkem k spasení vyzdvihl; neboť, jak jiný evangelista píše, mluvil jim o království Božím, a kteříž byli potřebni uzdravení, ty uzdravoval, a učení a uzdravování dokonav, z mála pokrmu je nakrmil. Táhněme za ním, jako táhli zástupové, ne nohama tělesnýma, ale činy svatými. A abychom nezahynuli na cestě, že daleko jest jíti, potřebí jest pecnů a rybiček pojísti.“

Co znamenati mohou ty pecny a rybičky ? Prvý pecen jest bázeň věčného zatracení. Věrně já hoť často požívám. Druhý pecen jest paměť smrti, jakož dí Písmo: „Pomni, jak těžko bude umříti, když člověk neví, kam má jíti.“ Třetí pecen jest zanechání hříchu; velí Pán Bůh ten pecen jísti, řka: „Opusť zlý cestu svou zlou.“ Čtvrtý pecen jest lítost veliká za hříchy, neboť dí Písmo u Jeremiáše: „Dcerko lidu mého! Opásej se žíní a posyp se prachem lkání pro jedinkého syna; učiň sobě pláč hořký.“ Dcera ta jest duše, která zhřešila. A má učiniti sobě pláč hořký, ne falešné slinění, jež činí ženy, chtíce k Božímu tělu, avšak potom nenechají smilství a jiných hříchů. Protož pátý pecen jest nechtíti hřešiti. Toť pokání, toť jest pecen, jehož zoufalí nejedí, ani ti, kteří se v hříchy navracejí.

Pecny ty jsou ječné: ječný chléb bodá, nechutný jest jísti. Ó kterak bodá paměť věčného zatracení! Avšak těžce se rozhoduje člověk pro zanechání hříchů. Ale jistě velmi sytí ty pecny člověka kajícího; dí toto evangelium, že ti, kteří jedli z těch pěti pecnů, naplněni jsou. Dvě ryby, jež k těm chlebům ječným přísluší, jsou nábožná modlitba a půst svatý. Ale u koho ty pecny a ryby vezmeme ? Ondřej, bratr Šimona Petra, nám ukazuje, řka: „Jest dítě jedno tu, jež má pět pecnů ječných a dvě ryby. Již víme, že dítě to jest syn Boží Ježíš, jenž nese těch pecnů, jimiž nemůže nižádný nasycen býti, jen jestli on je vydá.“

Ale kterak jest to, že pro bázeň před nepřáteli nepřišel Ježíš do Jeruzaléma? Tu jest odpověď, že ti, kteříž měli úhlavní nepřátelství proti sobě, byli omluveni před Bohem, že se nedostavili. A týmž způsobem, doufám v Boha, jsem omluven, že jsem nestál v Římě, pohnán jsa, před papežem. Pře, kterouž já vedu, jest proti papežově moci, neboť zapověděl, aby v kaplích bylo kázáno slovo Boží. Spasitel náš kázal na poušti; a jindy stoje na lodi, a v ulicích, a po městečkách bez kostelů a po vsích. Proti přikázání nesprávnému postavil jsem se. Doufám v milého Krista. Jeho svaté milosti poručil jsem svou při, aby ji dokonal, jak ráčí, buďto mým od lidí zavržením i smrtí, ale od své pravdy aby mi nedal odpadnouti. Kdybych věděl, že jest Boží vůle, abych v Římě zemřel, tehdy bych šel.

Upravil František Doležal