Pátá neděle po velikonoci

Postila, s. 165-170

Jan 16, 23-30

hus_postilaV tomto svatém evangeliu položena jest nám jistota uslyšení v prosbě, budeme-li správně prositi. Tu uvažujme, kdo, kterak, co, skrze koho a od koho má prositi, chce–li uslyšen býti. Nevěří-li kdo, slyš přísahu Spasitele, jenž dí: „Věru, věru pravím Vám …“. Ó kdyby tobě král neb papež tak pilně sliboval pod přísahou, onen aby tobě dal ves, hrad nebo koně, a tento aby dal biskupství, ó jak bys veselý byl a pilný, aby učinil, co káže, a aby neumřel dříve, nežli dá. Hle teď slibuje král všeho světa a biskup nejvyšší, jenž nemůže selhati, aniž může umříti, ale může člověku dáti, což on může nejlepšího žádati. Avšak lidé nejsou tak bedliví prositi od tohoto krále a biskupa. Když prosí u papeže neb u krále, nikam jinam nehledí, a bedlivi jsou, aby nižádným slovem nechybili; ale když u Boha Otce prosí, někdy nevědí, co říkají, zapomínajíce se, a více myslí na smilství, na frej, na bohatství bídné, nežli na Pána Boha ! Protož takoví ničeho nevezmou, neboť nehodně prosí ! Kdo chce, aby byl uslyšen, musí se přizpůsobiti.

Nejprve, aby viděl, jest-li učedník Kristův. Kristus sám dí: „ … v tom poznají, že jste moji učedníci, učiníte-li ty věci, kteréž přikazuji Vám !“ „Protož lakomci, smilníci, pyšní, žráči, opilci, hráči, pokrytci, kteří jsou ze školy ďáblovy, ti prosí-li zač, nebudou uslyšeni“. Po druhé má prositi řádně. Dobře a řádně ten prosí, kdo prosí za ty věci, které se mu k spasení hodí. Za některé věci má prositi i bez této příčiny, jako za ty věci, které položil Kristus v Otčenáši. Ale za jiné věci má prositi s přídavkem „je-li to tvá vůle“. Také máme v mnohých věcech přidávati „je-li nám to k spasení“. A tak když prosíme za zdraví, za pokoj, za tělesnou potřebu neb žádost, máme vždy v srdci položiti otázku, zdali by nám ty věci byly k spasení. A z toho vidíš, po třetí, o co máš prositi. Že odpuštění hříchů a prospěch v ctnostech nejlépe pomáhá k spasení, protož za to máme pilně prositi; ale ne za to, abychom byli pány, neb bohatí, neb ve světě velebeni, aby nám nebylo řečeno ono Kristovo slovo: „Nevíte, zač prosíte.“

Po čtvrté máme věděti, skrze koho prositi máme, že skrze Ježíše. Ježíš se vykládá Spasitel; protož dí sv. Augustin, že to se neprosí ve jménu Spasitele, co je proti spasení. Ó, co jest těch, kteří zle prosí tím způsobem ! za krásu tělesnou, za bohatství mnohé, za povýšení ve světě, za obročí, za pomstu nad nepřáteli, neb i nad lidmi, kteří je vedou k tomu, aby byli řádně živi. Také bloudí obyčejně ženy, které svým dětem od Boha prosí důstojenství a bohatství, ale neprosí, aby se jim dal Bůh. Po páté máme prositi od Otce. Tím rozuměj, jakož vykládá sv. Augustin, že to slovo „Otec“ v tomto místě znamená všechnu svatou Trojici. Bloudí lidé, kteří víc své modlitby obracejí k svatým nežli k Bohu:

A z toho máme poznání, proč Bůh neslyší lidi v prosbách: Nejprvé, že nejsou hodni, aby byli vyslyšeni. Po druhé, že prosí za to, co se jim nehodí k spasení. Bůh chce, abychom ho ustavičně prosili; protož i teď dí Kristus: „Proste a vezmete, aby radost vaše byla úplná.“ Proste nábožně a ustavičně, a vezmete milost nyní, aby radost vaše byla úplná v budoucím blahoslavenství. Za to zvláště má křesťan prositi.