Šestá neděle po sv. Trojici

Postila, s. 239-245

Matouš 5, 20-24

hus_postilaVěz, že spravedlnost jest ctnost, když člověk dá každému, co mu přísluší; a tak když dá Bohu člověk, což na Boha přísluší, totiž slávu, poctivost nebo poslušnost, drže všechna jeho přikázání, tehdy jest k Bohu spravedlivý. A že nemůže tak býti spravedlivý, aby ihned i k bližnímu nebyl spravedlivý, protož dá bližnímu, co bližnímu přísluší; a že přísluší k bližnímu, aby ho miloval jako sama sebe, tedy přeje jemu dobrého jako sobě, nečině jemu křivdy a nehněvaje se na něho bez viny.

Uvažovati má člověk to přikázání: „nezabiješ“, aby nezabil člověka na těle, ani sám jej tepaje, ani radou, ani ponuknutím, ani otrávením, ani odsouzením, ani nebráněním, když může ochrániti; ani pobráním statku, bez něhož by druhý hladem zemřel, ani zadržením almužny. A sv. Pavel míní, abys zlým příkladem neuvedl v zatracení člověka; neboť zabití na duši hříchem jest těžším než zabití na těle.

Dále dí Kristus: „Ale já pravím Vám, že každý, kdož se hněvá na bratra svého, hoden bude soudu.“ Tu věz, že jeden hněv jest dobrý, neboť dí Bůh: Hněvejte se na hříchy a nechtějte hřešiti. Pak druhý hněv jest zlý, a ten jest nezřízená žádost pomsty. Člověka zlého máš milovati, ale zloby jeho nemilovati. Protož važ si Božího stvoření, totiž člověka, a to miluj, a hřích rozumem rozeznávej, a ten nemiluj, ale naň se hněvej. A že všechny skutky bez lásky jsou Bohu nevzácny, protož má člověk dříve v lásce býti, a pak jiné skutky činiti. Protož dí Spasitel: „Obětuješ-li dar, totiž míníš-li kterýkolivěk dobrý skutek učiniti, „a ty vzpomeneš, že bratr tvůj“ kterýkolivěk „má něco proti tobě, totiž že ty jsi jemu vinen, „opusť tu dar svůj, neobětuj, aniž čiň kterého skutku, „ale jdi dříve, pokoř se bratru“, neboť tak smíře se s Bohem a s bratrem, budeš míti Boha ku pomoci i bratra.

Ale snad díš: „Bratr, jemuž jsem vinen, umřel; neb nevím, kde jest; neb nechce se smířiti, neb neopovažuješ se jemu ukázati; po páté, že nemůžeš jemu dost učiniti na usmíření. Tu věz, že neobtěžuje Spasitel nižádného nemožnou věcí; protož míní Kristus, aby člověk odčinil bližnímu, když slušně může, a když znamená, že by bližní tím nebyl ke zlému popuzen. Umřel-li bratr a máš čím nahraditi, tedy máš dítkám neb přátelům nahraditi. Totéž, neví-li se, kde jest a též, jestli daleko. A nechce-li bratr slyšeti a přijmouti dosti učinění, již mu nebudeš povinen. Po čtvrté, když neodvažuješ se jemu ukázati, neb mohlo by mnoho zlého z toho přijíti, tehdy musíš opatrně dosti učiniti nebo skrze druhé lidi; vzal-lis co, abys vrátil tolikéž; pakli jest jiné zavinění, jako žes mu dceru zprznil neb manželku, tehdy máš mlčeti s tím a Bohu se pokořiti. Po páté, pokud nemůžeš dosti učiniti, Bohu to máš poručiti. Neboť on jest, proti němuž jest nejdříve každé zavinění a jemu má býti nejdříve každá náhrada.

Ale má věděti člověk, že nejzvláštnější a nejpřístupnější skutek k dosti učinění hříšníku jest míti srdce zkroušené. Učmež se správně obětovati; pakli jsme zhřešili, abychom ihned ducha zkroušeného a srdce pokorné Bohu obětovali na oltáři vnitřním, o němž dí Bůh: „Oheň bude hořeti na oltáři mém, jenž nikdy neuhasne.“ Oheň ten jest milování Boha a bližního, to nemá nikdy uhasnouti v duši člověka.