Husovo teologické řešení krize církve

MJHJan Hus náležel ke vzdělancům, o jejichž ryzosti víry nelze pochybovat. Evangelium vyjasňovalo jejich porozumění pro náboženskou i společenskou spravedlnost. Proto jim vadila komercializace odpuštění a zázračných úkazů, rozevírání sociálních nůžek a inkviziční atmosféra. Papežové běžně posvěcovali křížové násilí proti jinak smýšlejícím. V jižních Čechách si takový zásah od papeže vyžádal Oldřich z Hradce (1340). Na zámku v Jindřichově Hradci dodnes fresky zobrazují Oldřicha jako vítězného rytíře, který na svých statcích zlikvidoval valdenské kacířství. Roku 1392 hořely v Praze hranice s valdenskými kacíři. Likvidovat kacíře bylo velmi výhodné, třetinu jejich majetku získala inkvizice, dvě třetiny světská vrchnost.

Jan Hus náležel mezi reformátory církve, kteří chtěli krizi církve řešit smírnou cestou. Již v průběhu 14. století vzniklo tzv. konciliární hnutí, které chtělo reformovat církev věroučnými výnosy a církevně správními nařízeními omezit moc papežů. Jan Hus nebyl naivní, a přesně věděl, co ho čeká na koncilu v případě nezdaru. Netoužil po mučednické koruně. Vydal se do Kostnice, aby univerzitní vzdělance a církevní funkcionáře přesvědčil o mírové působnosti Kristova zákona v životě osobním i církevně společenském. Proto sepsal několik teologických pojednání.

Teologicky nejzávažnější vědecké dílo „O postačitelnosti zákona Kristova“ mělo posluchačům představit nejdůležitější teologický princip – zákon Kristův. Ten dává rozumným věřícím rozpoznat spravedlivý církevní zákon od nespravedlivého a též zaslibuje odvahu neuposlechnout nespravedlivý zákon. Hus k neposlušnosti vyzval všechny věrné dopisem z kostnického vězení 21. června 1415.

„Řečí o míru“ chtěl vysvětlit trojí rozměr míru – osobní, boží i společenský. Tehdy mezi církevníky platilo dogma, které vyslovil též zbožný císař Karel IV.: „Proti nepřátelům Boha i lidí se musí vytasit meč povinné pomsty.“

V „Řeči o víře“ chtěl Hus vysvětlit své pojetí víry. Dále si přichystal obranu svého latinského spisu „O církvi“. A v samotné Kostnici sepsal traktát o kalichu, několik písní a desítky dopisů. Hus chtěl proměnit zákonodárný koncil na teologické těleso, které reformu církve nastartuje debatou o dogmatech, církevní správě i zákonech. Někteří církevní funkcionáři ho však považovali za kacíře, který kazí reformu církve, proto ho uvěznili poměrně brzo po příjezdu do Kostnice. Vzdělaní členové reformního koncilu nedovolili Husovi přednést nic z toho, co si přichystal.

Co se nezdařilo Janu Husovi v Kostnici, prosadili husitští bohoslovci o necelých dvacet let později na koncilu v Basileji. Koncilní otcové nakonec museli diskutovat s husitskými teology o kalichu, kázání slova, rovnosti před zákonem a majetkových záležitostech církve.

Důraz na autoritu „zákona Kristova“ uznali již za Husova života nejen mnozí teologičtí kolegové, ale též právníci a mistři svobodných umění, jak dosvědčuje např. dokument zaslaný pražskou universitou do Kostnice roku 1417, který koncipoval právník Jan z Jesenice. Týkal se vysluhování kalicha. Také list 452 českých a moravských pánů z 2. září 1415, poslaný kostnickému koncilu na protest proti upálení M. Jana Husa, ho hájil, že věrně vyučoval pány i poddané podle evangelického zákona, dosvědčeného knihami Starého a Nového zákona.

Pánům byla zřejmá kvalita Kristova zákona. Zákon Kristův neodsuzuje, netrestá, nezavrhuje, proto ho nelze ztotožnit s právnickým dokumentem, s nařízením koncilu. Zákon Kristův je pomocí pro lidsky rozumný a společensky odpovědný život víry.

V duchu hledání pravdy a zákona Kristova napsal Jan Hus již roku 1410 příležitostný traktát „O nutnosti číst kacířské knihy“. Odpověděl tak na arcibiskupovo zavržení teologického díla Jana Wyclifa, které později skončilo veřejným spálením jeho knížek (1412). Konečnou odpovědí na církevní spory v Praze je Husovo „Odvolání ke Kristu z roku 1412. Odvolal se k nejspravedlivějšímu soudci, protože pozemské autority selhaly. Nestály o pravdu, ale o udržení své moci. Proto byl Hus arcibiskupem obžalován a proklet. Hus před odchodem do exilu vyvěsil na několika místech v Praze „Odvolání ke Kristu“. Toužil prostě dál zvěstovat v Betlémě, učit na universitě, zpívat písně a účastnit se eucharistických oslav spolu s ostatními. Nakonec z Prahy odešel, aby ji nezatížil interdiktem, nařčením z podpory kacířů a případnou křížovou válkou.

Každý žurnalista, mediální redaktor, učitel či farář stojí před otázkou, zda bude ctít autoritu pravdy anebo bude psát a mluvit podle přání svého zaměstnavatele: „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Někteří redaktoři utíkají před problémem pravdivosti, dohodnou-li se mezi sebou, že mediálního vlastníka nebudou ani chválit ani kritizovat. Mlčením utíkají před společenskou odpovědností. Nechtějí přiznat strach z vyhození na dlažbu.

Hus odmítl mlčet o nešvarech zaměstnavatelů. Dostal se tak do sporů s arcibiskupem, i papežem. Bránil se proti nim, a to právně i teologickým učením. Vyhlásil Boží zákon za nejvyšší autoritu, kterou je zapotřebí měřit společenské i církevní poměry. Kristův zákon nabídl univerzitním učencům i prostým lidem. Za touto rozpoznanou pravdou pevně stál až do trpké smrti. Jeho učení se ujalo, a neshořelo s ním na hranici.

„Odvoláním ke Kristu“ Hus naznačil, jakou cestou odporu jít, aby církev byla napravena. Jako by dnes někdo napsal do novin „Odvolání k Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948“ a pominul by Ústavní soud, protože v něj již přestal doufat. Za koho by lidé považovali takového člověka? Mnozí za snílka, který se naivně domáhá důstojnosti a životní opravdovosti náboženské i společenské. Ale o to Husovi právě šlo! Šlo mu o pokojné prosazení důstojnosti bezmocných, byť se některým vzdělancům zdálo, že to nikam nevede. Někteří naopak vzali jeho výzvu vážně a pokusili se ve svém regionu o reformu církve.

Pavel Keřkovský

(autor vyučuje na katedře teologické etiky Evangelické teologické fakulty UK)