JAK SE TVOŘÍ LOUTKA

SAMSUNG CSCU Jeronýma jsem vycházel z dostupných dobových vyobrazení, říká autor loutky Jeronýma Pražského, která bude provázet pražské květnové oslavy k uctění památky a k připomenutí mučednické smrti tohoto náboženského myslitele, Jan Růžička. Vystudoval řezbářství na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze na Žižkově. Bydlí ve vesničce Mokrá u Soběslavi, s ženou Kateřinou má tři syny a dvě dcery, doma jim však už zůstává jen ta nejmladší.

Na vaší internetové stránce marionesti.cz figuruje i váš bratr Martin, pracujete spolu? Máte společnou dílnu?

Pracujeme každý zvlášť, Martin je v Praze. Společná je právě jen ta stránka a pak to, že se o nás obou, ve vší skromnosti, říká, že naše loutky jsou nejhezčí. A pokud jde o dílnu, skoro ji nepoužívám, dávám přednost koutu v kuchyni a jak to jen jde, pracuji venku, na dvoře.

Jak se stalo, že jste právě řezbář?

To nějak vyplynulo. Rozhodně to není tak, že bych od malička toužil vyrábět loutky. Vlastně mě to v dětství moc nezajímalo. A když jsem se měl hlásit na střední školu, tak jsem si dal přihlášku na řezbářství a k mému překvapení jsem se tam dostal. A pak už to šlo nějak samo.

Jistě se nevěnujete jen loutkám, co dalšího tedy vyrábíte?

Když přijde nějaká zajímavá výzva, rád se jí chopím. Ze začátku jsem restauroval a dořezával chybějící části barokních řezeb. Nebo jsem dělal totem, navrhoval interiér čajovny pro středisko Diakonie Rolnička… A taky hrajeme pro děti i pro dospělé loutkové divadlo.

A dá se říct, čemu se věnujete nejvíc, o co je největší zájem?

Rozhodně o loutky a všechno, co s tím souvisí – kulisy, rekvizity…

Děláte něco i pro sbor ČCE? Nebo pro soběslavskou Diakonii, pro Rolničku?

Ve sboru jsem aktivním členem. V Diakonii jsem kdysi dokonce na půl úvazku pracoval; v dřevodílně. Docela mě to bavilo a rád na to vzpomínám, kontakt s lidmi v práci mi teď chybí. S bývalým zdejším farářem Zdeňkem Šormem jsme spolupracovali na stavbě hřiště pro Rolničku. On je navrhoval a já vyráběl; s mezinárodní skupinou dobrovolníků. Žel dostali jsme na hřiště nevhodné dřevo a vše sežraly houby; to bylo smutné.

Teď tedy přímo k tvorbě té loutky: lze říct, kolik práce, nebo spíš kolik času obnáší tvorba takového 60 centimetrového Jeronýma? Potřebujete znát i něco navíc? Je třeba dopředu vědět třeba něco o té historické postavě?

Popravdě řečeno, o Jeronýmu Pražském jsem toho moc nevěděl. A pokud jde o to, zda by s ním šlo hrát dobré loutkové divadlo, byl jsem docela skeptický. Když jsem si ale o něm začal číst, zjistil jsem, jak výrazná postava to byla, a tak mě opravdu začalo bavit ten jeho charakter vyjádřit, snažit se o to. Trochu dobrodruh, možná i provokatér, vždycky někde udělal rozruch a pak musel zdrhat. Zároveň statečný člověk, život bral vážně; než by zradil, raději se nechal upálit. Jestli se mi povedlo to zachytit, to musí posoudit jiní. Trval mi asi tak pět dnů.

Odkud berete na loutky dřevo, o jaké jde látky?

Používám hlavně lípu. Občas mi někdo nabídne, že ji zrovna pokácel, tak si ji od něj koupím. Spotřeba není zas tak velká, možná že jsem do důchodu, jestli nějaký bude, dřevem zajištěn. Jako látka jsou nejlepší seprané staré kalhoty, košile. Takže po „sekáčích“.

Šlo by v pár řádcích popsat i vlastní pracovní postup?

Někteří řezbáři loutku nejprve velmi pečlivě navrhnou. Nakreslí si na milimetr přesný obrázek. Já raději postupuji volněji. Obvykle si nejprve vymodeluji návrh hlavy z modelíny a načmárám velmi hrubou kresbu – jak asi veliké má být tělo, ruce a podobně. Podle modelu pak vyřežu hlavu ze dřeva. Pokračuji trupem, nohama, a až nakonec dělám ruce. Poměry jednotlivých částí různě upravuji a měním, dokud nejsem aspoň trochu spokojen. Ale opravdu spokojen jsem jen málokdy, spíš nikdy. Loutku maluji nejčastěji temperami, a když je potřeba, tak olejem. Ten je nejlepší, ale velmi dlouho zasychá. Povrchovou úpravu dělám včelím voskem. V případě Jeronýma mi byla poskytnuta jeho dostupná dobová vyobrazení, z těch jsem vycházel.

Práce máte hodně? Dá se tím živit?

Kupodivu dá, a dobře. Aspoň tedy v případě mém a mého bratra. Původně jsem myslel, že to bude spíš sezónní záležitost a pak budu hledat něco jiného. Ale loutky už dělám víc než 25 let a práce mám čím dál víc, objednávky mi přicházejí z celého světa; tedy z těch bohatších částí. Tak se spíš musím učit, že nesmím všechno slíbit; je toho víc, než můžu stihnout. Třeba nedávno jsem slíbil, že udělám velkou loutku Jeronýma, Husa a ještě asi čtyři další. Takže odmítat ještě neumím.

Jana Plíšková

(Převzato z Českého bratra č. 3/2016)

foto: D. Ženatá