Jan Hus a jeho význam pro dnešní společnost

hus_chrudimNa otázku, která vyplývá ze zadání, jehož se mi dostalo, a tím plyne i z titulu tohoto mého vystoupení, se můžeme stěží snažit odpovědět, aniž bychom se předem pokusili odpovědět si na otázku, kým Jan Hus vlastně byl. Dr. Coufal, předřečník, nám jeho osobnost, jeho život a dílo kompetentně přiblížil, víme tedy, co o M. Janu Husovi dodnes víme. Ale jak to bylo skutečně, toho se dopracováváme jen stěží – otázka, již si dnešní historiografie klade jen nesměle. Jsme vydáni všanc nejrůznějším interpretacím historických skutečností, což platí i pro daleko méně sporné události, skutečnosti a postavy dějin, natož pro osobnost českého reformátora, o níž toho bylo tolik řečeno i napsáno příznivci i odpůrci. Proniknout nánosy těchto interpretací a dostat se ke skutečnému živému Husovi si stanovily jako svůj hlavní úkol obě ekumenické komise, které byly k problematice Husovy osobnosti, jeho života a díla, v posledních desetiletích zřízeny. V rámci těchto komisí bylo vykonáno na cestě k historickému Husovi mnoho heuristické i publikační a popularizační práce; přes to přese vše se domnívám, že je stejně nemožné dostat se k historickému Husovi jako je v celku marné – a teologové se mnou snad budou souhlasit – dostat se k „historickému Ježíši“.

Ale jsme na tom přece jen o něco lépe než hledači historického Ježíše. Jan Hus se na několika místech svého dochovaného díla sám definoval, můžeme si zde posloužit jeho slovy z úvodu k polemice proti Angličanu Johnu Stokesovi ze září-října 1411: mezi kněžími ten nejmenší, ale přece jen, doufám, kněz Páně, od narození příslušník Království českého, poddaný nejjasnějšího knížete a pána, pana Václava, římského krále Augusta a krále českého, a posléze absolvent a člen slavné Univerzity studia pražského. Jan Hus se zde tedy hlásí k českému národu – což si, prosím, nevykládejme nesprávně, ono to s nacionálním povědomím bylo jinak než v moderní době; dále se přiznává ke své univerzitní příslušnosti, myslím však, že za podstatné považoval to, co uvedl na prvním místě a co také čteme i jinde, často v listech psaných již v Kostnici: „mezi kněžími ten nejmenší, ale přece jen, doufám, kněz Páně“. Jeho kněžství pro něj znamenalo především péči o duše – cura animarum – a o záchranu lidí, kteří byli jeho pastýřské péči svěřeni. Snad nejlépe definoval poslání, jež Hus přijal – nejen jako kněz – Paul de Vooght, autor oné knihy ze začátku 60. let, která vyvolala diskusi o možnosti Husovy rehabilitace katolickou církví. Ten napsal, že Husovi šlo o to, vytrhnout, vyrvat, lidi z hříchu.

Arracher les hommes aux péchés.    Na druhé straně by bylo zajímavé podívat se, jaké vlastnosti u Husa vidí autoři zatím největší a faktograficky dosud v hlavních rysech nepřekonané husovské monografie – M. Jan Hus, Život, dílo, učení, Václav Novotný a Vlastimil Kybal (kniha vycházela v 5 svazcích ve 20. a 30. letech 20. stol.) – bráno z rejstříku na konci posledního svazku s.v. Hus. Všimněme si nejspíše psychologických charakteristik, které se vztahují k Husovu temperamentu. Praví se zde, že byl Hus theolog pozdní scholastiky levého křídla; střeží se výstřelků Viklefových, pravidlem všech ctností je podle něj prudentia – obezřelost, chování korektní, ač vždy kritické a zdrženlivé, charakter smírný a taktní, chování zdrženlivé, opatrné, diplomatické; ale zároveň bystrý a účinný polemik, metodický, ale zjevně upřílišněný, drsný ve výkladu i ve výrazu, v názoru o papežství až nihilista, kritický až sarkastický, důsledný a rigoristický, atd. Tyto charakteristiky ovšem nemůžeme brát absolutně, vztahují se vždy k určité pasáži výkladu. Novotného a Kybalovy monografie nebo k určitému Husovu textu nebo dokonce jednotlivému výroku. Na to upozorňuji z toho důvodu, že uváděné charakteristiky jsou navzájem v rozporu – a také proto, abychom si udělali představu o tom, jak těžké je říci o Husovi něco přece jen příliš jednoznačně. Např. byl sice, jak jsme slyšeli, umírněný a taktní, ale také upřílišněný a drsný, ironický a sarkastický.

Ptáme-li se nyní, jak je to s Husovým významem pro dnešní společnost, podívejme se, jak se k němu naše společnost staví, jaké je spektrum názorů na Husa a představ o něm. Je snad do jisté míry reálné je pojmenovat, snažit se o jejich kritické posouzení a po příslušné korekci se k některé z nich přiklonit jako k nejméně falešné.

Velmi zhruba řečeno jsou takovéto představy tři: první je ta, jejíž vznik umožnila starší česká historiografie, v zásadě jde o vulgarizaci Palackého pojetí českých dějin: koncept protikatolický (ne vždy obecně proticírkevní) a nacionalistický, někdy v radikálnější, jindy v umírněné podobě, a tuto umírněnou formu v zásadě dodnes tu a tam sdílejí členové českých protestantských církví, a nejen oni, setkáváme se s ní mnohem častěji, kupodivu u svých spoluobčanů všech generací a všech věkových kategorií Odtud lze odvodit také tu Husovu podobu, již přinesla komunistická interpretace Husa a husitství.

Druhou představu nazvěme tradičně či spíše konzervativně katolickým hlediskem – „tradičně“ a „konzervativně“ proto, že tento názor, totiž že Hus se zásadně mýlil a byl zatvrzelým heretikem, dnešní katolíci zastávají spíš jen výjimečně. Ale můžeme k ní přiřadit nově, od 90. let minulého století se utvářející stanovisko, k Husovi rovněž v podstatě odmítavé: po úžasném rozmachu a rozkvětu, který naše země potkal v době vlády Karla IV., došlo – i díky Husovi a vůbec kvůli nesmyslnému náboženskému rigorismu – ke kulturnímu úpadku a posléze k ničivým a zločinným husitským válkám. A že se z toho české země dostaly nejspíš až v zase masově kulturně plodném období baroka.

Jako třetí můžeme vymezit názor, k jakému dnes více či méně dospívá jak práce historiků , tak ekumenických komisí: Hus byl věrným synem církve (řekneme-li „katolické“, je to zavádějící, jak víte) a šlo mu o její nápravu; usiloval o záchranu jednoho každého věřícího, proto byl tak neúnavným kazatelem. Jeho často nevybíravé útoky na spolubratry v kněžském úřadě byly dány tímto zájmem, zájmem o spásu duší nejen jejich, ale především lidí, kteří jsou na nich v duchovním životě závislí. Do jaké míry se Husovo pojetí církve, které bylo v jeho procesu hlavním kamenem úrazu, příčilo ortodoxnímu učení, není zcela zřejmé, totéž platí o jeho učení o predestinaci – předurčení věrných a zavržení hříšníků. Hus navazoval na různé proudy v katolické teologii raného křesťanství i středověku, a mnohé z toho, za co byl odsouzen, najdeme i v nezávadných spisech starších církevních autorů.

Ke způsobům, jimiž se naši různě orientovaní současníci staví k Husovi a jeho odkazu, můžeme nyní přičinit ještě dva další: prvním, jejž musím pro úplnost uvést, je lhostejnost a nezájem jakkoli se s postavou českého reformátora seznámit. Míváme dojem, že Hus takříkajíc dnes nezajímá nikoho, že je to obecný postoj většiny našich spoluobčanů. Občas jsme ale překvapeni: už to, že se M. Jan Hus umístil v roce 2005 v anketě o největšího Čecha na sedmém místě, svědčí, že onen nezájem tak obecný není, ať už byly pohnutky, které naše spoluobčany k tomu, aby zde dali Husovi hlas, vedly, byly jakékoli. A zcela nedávno (v únoru t.r.) se na stránkách internetového Deníku referendum rozhořel spor dvou stanovisek – Proč nejsem husita – Proč jsem husita. Ta dvě výchozí stanoviska napsali lidé, od nichž se názor o  Husovi či husitství dal čekat, avšak v internetové diskusi se k nim vyslovila překvapivá spousta lidí nejrůznějšího stavu, věku a povolání. Takže o naprostou lhostejnost přece jenom asi nepůjde. Druhý způsob, jejž bych ještě ráda formulovala, vychází ze solidní moderní husovské literatury, stojí rozhodně za úvahu a za eventuální přitakání nebo popření: podle něj se Hus mýlil v odhadu své situace, žil a jednal v iluzi, že je koncilu a jeho představitelům partnerem – a ve skutečnosti byl podezřelý z kacířství a od jistého momentu již skoro usvědčený kacíř. Domníval se, že dostane možnost svobodně mluvit před koncilem a hájit své názory před nestrannými soudci, ale bylo tomu zcela jinak, a toto očekávání Husa jako by usvědčovalo z naivity. A pak – byl nepřiměřeně tvrdohlavý: ze strany koncilu mu byly předkládány k odvolání stále vstřícněji redukované formulace, jejichž podpis mu mohl zachránit život, on však s naprostou důsledností trval na svém: toto jsem neučil, nebo: je tomu tak, jak jsem ve svých textech napsal – a dokažte mi z Písma opak. To o tvrdohlavosti není jen jeden hlas, ze zkušenosti mohu říci, že je dobře slyšitelný, ale podobně to řekl již Jan Sedlák, autor velmi užitečné katolicky orientované monografie o Husovi, ještě před Novotným a Kybalem (1915): Kdo se vžil v takovou náladu duševní, nesnese odporu, nedá se nikým a ničím přesvědčiti, že v něčem pochybil, nedovede se podříditi autoritě, nařizuje-li se mu něco nepříjemného, zvláště je-li pln přesvědčením, že úmysly jeho jsou dobré a cíle šlechetné. Tak se rodí kacířství a sektářství (podtrženo J.S.!). v němž neomylnické lpění na vlastních názorech, domněle vyvozených z Písma nebo z rozumu, jest hlavní složkou, a jež jest tím nebezpečnější, čím jest v něm méně vzdělanosti a náboženského rozhledu. Hus jest na nejlepší cestě k němu.

Nemůže to přece být jen tvrdohlavost, když se člověk nechá zbavit života a dokonce upálit!

Když jsme tato různá stanoviska stručně probrali, je asi na místě otázka, dělí-li Hus ještě své nynější krajany – a kudy ona dělící čára vede. Věc nyní vypadá spíš tak, že Husova osobnost nedělí náš národ čarou mezi katolicky a reformačně smýšlejícími věřícími. Ti jsou, jak jsem už naznačila, v zásadě na dobré cestě se dohodnout na tom, že Hus z hlediska současného katolického učení kacířem není a že tedy není nutné vést o to spor. Ta dělící čára je jinde – vede mezi sekulární a sekularizovanou veřejností na jedné straně a věřícími všemožných církví a náboženských společností na straně druhé. Jde o to, že ty první Hus prostě nezajímá a nic jim neříká, ti druzí, prostě řečeno, Husa přijímají a „uznávají“. Pěkně o tom píše C.V. Pospíšil ve své zajímavé recenzi o Šmahelově knize o Husovi a nejnověji ve své docela čerstvě vyšlé knize s titulem „Husovská dilemata“ (vřele doporučuji). Pokud jde o takovýto rozpor, myslím, že to svár či spor vlastně není, neboť pokud je jedna ze stran lhostejná, nemůže ke konfliktu dojít. Je otázka, zda je pro společnost více zhoubný skutečný svár, nebo indolence části této společnosti, to bych však ponechala povolanějším, pokud by si takovou otázku chtěli položit. A k tomu ještě toto: myslím, nevím zda s obavou nebo s nadějí, že snaha přemluvit naše sekularizované současníky, aby se o Husa zajímali a aby z něho něco přijali, je či byla by v zásadě snahou misijní. Vždyť hlubší informovanost o Husově učení i o jeho životní cestě by mohla nebo dokonce měla vést k zájmu o pozadí toho všeho, a toto pozadí je náboženské. Takže by zájem o Husa mohl vést k zájmu o křesťanství. Na druhé straně nevím, zda to moc spraví nějaká popularizace: ony jsou možnosti, jak jej Husa převyprávět, už hodně vyčerpané a samy o sobě omezené.

Mám jednu soukromou alegorickou vizi– Hus jako úhelný kámen (původně, jak víme, odmítnutý a zavržený). Odvažme se na Husa tento christologicky vykládaný obraz vztáhnout: jde o kámen, jenž v konstrukci stavby buď spojuje nebo završuje klenbu, nebo je svorníkem dvou pravoúhle se stýkajících zdí, a to již i v základech stavby (stavitelé jej tedy opravdu zamítnout neměli). S ohledem na ty základy se stal výraz kámen úhelný v češtině ne zcela právem synonymem k pojmu kamene základního. Relevantní biblická místa jsou Ž 118,22 a v NZ Ef 2020, a v českých překladech zní toto slovní spojení různě (úhelný, úhlový, nárožní…); důležité je, jak užívá této žalmové aluze apoštol v Ef 2,20: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám posvěcený v Pánu. V něm jste vy společně budováni v duchovní příbytek boží.“ Nemůžeme tedy nakonec i doufat, že bude Jan Hus jako onen zavržený úhelný kámen ve funkci tohoto svorníku v klenbě společenského konsensu spojovat jak dříve znesvářené konfese českého křesťanstva, tak i celou českou společnost? To by ovšem bylo možné jen v tom případě, že by i křesťansky nevěřící vrstva české společnosti přijala Husa aspoň jako kulturně historický fenomén, jinak řečeno že by se obnovila společná hrdost na velkou postavu národních dějin. Anebo poněkud odvážněji: nejen jako na kulturně historický fenomén, ale jako zjev, s nímž mohou i sekulárně uvažující lidé sdílet hodnoty evropské humanity. Nestojí to za pokus? Jsem si vědoma toho, že někdo mnohem kompetentnější a poučenější již podobný pokus učinil: v Masarykově koncepci Husa je však obsažena představa, že Hus, husitství a českobratrství humanitu jako smysl českých dějin zakládá. A taky je v této koncepci obsažena polemika s nositeli opačných hodnot, což by zase vedlo (a také že vedlo) ke sváru. Chci nabídnout jiný pohled: shledávám, ostatně ve stopách svého učitele profesora Jaroslava Ludvíkovského, že jsou tradice evropské humanity, založené již v klasické antice, s křesťanskými ideály, jejichž je Hus výrazným zastáncem, dobře slučitelné, místy dokonce totožné.

***

Vše, co se o Janu Husovi ví, říká, píše, všechno zkoumání jeho díla a namnoze i jeho životního běhu, je závislé na textech, jejichž je autorem.

Přitom není jeho dílo plně zpřístupněno. V moderní kritické edici, v řadě Mistra Jana Husa Opera omnia, jež vycházela v nakladatelství Academia, vyšly ve druhé polovině minulého století všechny Husovy české spisy, většinu latinských však v moderní kritické edici nemáme. Bylo sice učiněno několik pokusů tento stav změnit a v současnosti vycházejí kritické edice Husových latinských spisů v belgickém Turnhoutu, tedy sice v zahraničí, ovšem prací českých editorů, stále zde ale jsou Husovy texty, a není jich málo, které můžeme číst pouze ve staré edici, již pořídil na konci 16. století luteránský humanista Flacius Illyricus, a je dost i těch, které nejsou vydány ani ve starém tisku, máme je pouze v rukopisech.

A tak také chceme-li se zamýšlet nad tím, co znamená Hus pro dnešní společnost, musíme rovněž vycházet z jeho díla. Zvolila jsem pro další výklad tři jeho texty, které měly zvláštní poslání a určení. Je to jeho Sermo de pace, kázání o pokoji, známější jako „Řeč o míru“, dále traktát – kvestie De sufficiencia legis Christi („O postačitelnosti zákona Kristova“) a De fidei suae elucidatione – „Objasnění vlastní víry“ či „Vysvětlení, čemu a jak věřím.“ Tyto tři texty sice nebyly dosud moderně textově kriticky vydány, máme je pouze ve zmíněné norimberské edici z roku 1558, ale vyšly v českém překladu Amedea Molnára a F.M. Dobiáše r. 1965 v knížce „Husova výzbroj do Kostnice“. Hus si totiž tyto tři traktáty připravil předtím, než nastoupil cestu do Kostnice, v domnění a v naději, že bude moci před koncilem promluvit a že mu bude dokonce umožněno pronést kázání (Sermo de pace).

První z těchto textů, Kázání o pokoji, má koncil pozdravit. A nejen koncil. Je-li tématem promluvy Kristova výzva k pozdravu domu, do něhož vcházíme, pozdravením pokoje, pak oním domem je v daném případě nejen koncil, ale celá církev. Pokoj tomuto domu tedy znamená přání pokoje církvi, která je v dané historické chvíli ve značném nepokoji, je dokonce rozdělena, majíc dvě či tři pozemské hlavy. Hus se v prvních odstavcích tohoto textu zamýšlí ve scholastických formách a formulacích nad různými definicemi míru a nad jeho různými druhy a stupni. Nezáleží příliš na tom, že většina těchto výroků je skoro doslova převzata z Viklefových kázání na příslušná biblická místa. Hus přitom opatrně Viklefovo jméno jako jméno autora svých zdrojů nikde v celém textu kázání neuvedl, celkem pochopitelně. Podstatná je zde distinkce mír Boží a mír tohoto světa: Hus si váží pozemského míru, ví, že je to velká hodnota: „Mír světa, jehož podstatou je klidné uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu a jejich klidné užívání ničím nepříznivým nenarušované. Tento mír má tak velikou přitažlivost, že po něm všichni lidé přirozeně touží…“ (podle Augustina). Nepochybně v tom i my, lidé 21. století, můžeme s Husem plně souhlasit, o to opravdověji a hlasitěji, o co více je mír tohoto světa v posledním desetiletí ohrožován. Hus jej však nepovažuje za absolutní hodnotu. Odkazuje k Ježíšovým slovům o tom, že nepřišel na zem uvést mír, ale meč, která vysvětluje tak, že „Ježíš přišel, aby zmařil spolčení, zosnované mezi světskými lidmi z ďábelské pýchy“. I tady je Hus aktuální: uvažuje o tom, kde jsou hranice, za nimi už nemáme společenské zlo oportunisticky tolerovat s odkazem na to, že hlavně chceme a potřebujeme mít mír, pokoj. Tou pravou a absolutní hodnotou je zde Boží mír, což je, jak jej Hus spolu s Viklefem definuje, „utišení mysli zakotvené v ctnostech“. A tento mír či pokoj má zase tři stránky – mír člověka s Bohem, pokoj člověka se sebou samým a pokoj člověka s bližním. Největší je pokoj v prvním smyslu, totiž pokoj člověka s Bohem. Ten „má takový dosah, že je bez něho každý jiný mír nemyslitelný, ale kdo jej má, dosahuje i těch dvou dalších, pokoje se sebou samým a pokoje s bližním“. – Ve druhé části svého Kázání o pokoji opouští Hus scholastické distinkce a velice energicky a nesmiřitelně útočí na všemožné zlořády tehdejší církve. Činí tak – zase s velkou dávkou taktické opatrnosti – pomocí dlouhých pasáží převzatých z renomovaných a nenapadnutelných církevních autorit, jako byl sv. Augustin, Jeroným, Řehoř, Bernard z Clairvaux. Aby se ke kritice těchto všech neřestí eventuálně k návodu na jejich odstranění dostal, klade si úvodem této druhé části kázání otázku „proč je Boží dům, tedy církev, již po tak dlouhou dobu zneklidňován, a jakými prostředky by mohl být jeho mír obnoven a upevněn“. Léčebnými prostředky, jež Hus navrhuje, jsou spravedlnost Boží a Božího zákona, která spočívá v konkrétních ctnostech nebo chceme-li hodnotách: ve svornosti, pokoře, dobrovolné chudobě, čistotě, trpělivosti a účinném kázání evangelia. Stěží bychom to formulovali aktuálněji. Nejsou právě toto hodnoty, které našemu současnému světu chybí a o jejichž obnovu bychom se měli zasazovat? Ostatně tento Husův výčet vrcholí voláním po účinném kázání evangelia. Jenže my moc dobře nevíme, jak na to, aby evangelium slyšel celý svět, všechno stvoření, jemuž má z Ježíšova pověření být kázáno. Mohu-li k citovanému Husovu výčtu dodat ještě dvojí, co nám nepochybně také odkázal a co do tohoto výčtu nepojal: bylo by to odpuštění, bez něhož není možný žádný pokoj ani člověka s Bohem a bližním ani a tím méně se sebou samým, a Hus závěrem svého života ukázal, že je mu odpuštění těm, kdo se proti němu provinili, vlastní: v listu přátelům v Kostnici z 21. června děkuje králi Zikmundovi za vše dobré, co mu prokázal; a 22. června píše o Pálčově návštěvě ve svém vězení: Na mou žádost přišel Páleč, protože jsem se mu chtěl vyzpovídati…řekl jsem „Páleč je můj hlavní odpůrce, chci se mu vyzpovídati… (dostal jiného zpovědníka)… Páleč přišel a velmi plakal spolu se mnou, když jsem ho žádal, aby mi odpustil, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo…“,. Ale zejména v listu pražské univerzitě říká o „svém přeslavném národu“: Hle, jak v některých mých nejmilejších, pro něž bych byl nasadil život, stal se mi příliš trpkým….Odpusť jim Bůh všemohoucí, protože nevědí, co učinili. Za ně se s upřímným srdcem modlím, aby jim odpustil.“ A ještě neohroženost, tu snad mohu ponechat bez komentáře (braň pravdu až do smrti!).

Druhý z těchto Husových zásadních textů nese titul De sufficientia legis Christi. Molnár přeložil klíčové slovo tohoto názvu poněkud odlehlým a více než knižním výrazem „postačitelnost“, vcelku tedy „O postačitelnosti zákona Kristova“. Mimochodem řečeno Hus sám tento titul tomuto spisku nedal – po prvé je tak nadepsán až v norimberském tisku humanistického luterána, prvního vydavatele Husových spisů, Flacia Illyrika (1558). Nelámejme si teď hlavu s tím, jak bychom titul přeložili vhodněji, pokusme se raději podstatu tohoto výrazu převyprávět. Jde o to, že hlavní kategorií celého Husova učení a ostatně celé ranější fáze české reformace je pojem „lex Christi“, zákon Kristův. Může se mi namítnout, že takovouto hlavní a výchozí kategorií je přece pro Husa a českou reformaci vůbec „pravda“. Zajisté, ono je to totiž jedno a totéž. Zeptám-li se „co je pravda“ aniž bych chtěla pilátovskou otázkou provokovat a čekám-li skutečně (na rozdíl od Piláta) na tuto otázku odpověď, můžeme odpověď hledat a najít: je to boží zákon, který nám byl zjeven učením a životem Ježíše Krista. Takto jej Hus také sám definuje: „Voco autem, ne fiat equivocacio, legem Christi ewangelicam legem a Cristo pro tempore sue viacionis et apostolorum expositam, ad regimen militantis eccelsie requisitam.“(Suff. lin. 259-262). „Aby nedošlo k nedorozumění: Kristovým zákonem nazývám zákon evangelia, který vydal Kristus v době pozemského života svého a svých apoštolů, a kterým se má náležitě spravovat či řídit bojující církev.“ Tento zákon, o němž nás poučuje Písmo, je svrchovaný a má nejvyšší platnost. Jen jím je povinen řídit se křesťan, všechny ostatní zákony, normy a nařízení jsou mu podrobeny, a křesťan musí svým rozumem i svědomím vážit, je-li to, co po něm chtějí lidské příkazy, ve shodě s tímto zákonem, nebo zda se mu tyto lidské příkazy příčí. Svár mezi touto svrchovanou normou, jíž se říká také zákon přirozený, a mezi lidskými ustanoveními – zákonem pozitivním, je prastarý, tak starý, jak jsou staré pozemské lidské instituce, stát a právo, které si na člověka činí nárok, mnohdy na úkor práva nejvyššího, přirozeného, Bohem daného. Husův traktát „O postačitelnosti Kristova zákona“ je sepsán v podobě tzv. kvestie – tj. otázky, na niž pak celý další text hledá odpověď. Otázka v překladu zní: „Zda zákon Ježíše Krista, pravého Boha i pravého člověka, sám o sobě stačí ke správě (řízení) bojující církve.“ Na tuto otázku odpovídá Hus jednoznačně kladně (po poměrně dlouhém scholastickém výkladu s mnoha sylogismy, závěry a dodatky); jsou zde ovšem lidské i zákony, ty ovšem musí být s nejvyšším zákonem ve shodě, a pak platí; jsou ostatně v tomto nejvyšším zákonu, božím zákonu, implicitně obsaženy, je tedy zbytečné cokoli k tomuto zákonu přidávat. On k řízení či správě pozemské církve zcela stačí.

V Husově při hrála tato kategorie se svým dosahem k poslušnosti nebo neposlušnosti vůči jakýmkoli dalším zákonům a nařízením zásadní úlohu, a také proto se Hus rozhodl zdůraznit svrchovanost božího zákona nad jakýmikoli zákony lidskými právě před koncilem. Jakoby chtěl už předem koncilním otcům sdělit, na čem hodlá trvat a co by mělo mít v jeho předpokládané rozpravě s koncilem poslední slovo. A protože je tento nejvyšší zákon, tato nejvyšší norma, podána a sdělena v Písmu, mělo by posledním soudcem Husovy pře být právě Písmo. (Vzpomeňme na Soudce chebského o 25 let později! Nejvýznamnějším bodem chebské písemné dohody byl sedmý z celkem jedenácti bodů, kterým byl “…za nejspravedlivějšího a nestranného soudce přijat zákon boží, praxe Kristova, apoštolské a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se v něm pravdivě zakládají…” Přesně toho se neustále dožadoval Hus u svých kostnických soudců.)

Velmi závažnou otázku poslušnosti a neposlušnosti lidským příkazům, prakticky příkazům nadřízených, v tomto traktátu Hus neřeší, promluvil o tom důkladně ve spise De ecclesia – tam od 19. do 21. kapitoly zevrubně zdůvodňuje, proč v některých věcech neuposlechl – vydat Viklefovy knihy, přestat kázat, dostavit se do Říma. Přece jen se musíme u této otázky zdržet, a to proto, že souvisí s kategorií svědomí, o níž se někdy mluví jako o jednom z nejjasnějších a nejdůležitějších Husových odkazů. Jde o to, kdy se mají poslouchat takové příkazy nadřízených, které nejsou ve výslovném rozporu s Božím zákonem ani s ním zjevně nesouznějí, jde o tzv. poslušnost ve středních, spíš bychom řekli neutrálních či indiferentních (mediis) věcech. Hus o těchto kategoriích pojednává ve spise De ecclesia na podkladě dlouhých přejímek z listu mnichu Adamovi Bernarda z Clairvaux. Bernard naprosto jednoznačně odmítá poslušnost ve věcech, jež jsou s božím zákonem v rozporu, a o neutrálních věcech říká, že takové příkazy mohou být dobré nebo špatné s ohledem na osobu, způsob, místo a čas – a u nich nesmíme dát svému vlastnímu názoru přednost před názorem nadřízeného, máme prostě poslechnout. V oněch kapitolách traktátu O církvi ukládá Hus každému věřícímu zkoumat takovéto zdánlivě neutrální příkazy z hlediska toho, kým, jak, kdy a kde jsou vysloveny, a podle toho se zařídit, poslechnout nebo neposlechnout.

Je to apel jak na zdravý rozum, tak na svědomí, i když o “svědomí“ není výslovná řeč. U Husa se tento výraz vůbec vyskytuje zřídka, a kupodivu jej nenacházíme v morálních kontextech, nýbrž v kontextech dogmatických a exegetických, častěji např. ve výkladu na Lombardovy Sentence. Čekali bychom jej tam, kde je řeč o tom, že nemůže poslechnout a odvolat to, co učil, ani to, co je mu neprávem přičítáno. Očekávali bychom, že se bude odvolávat na své svědomí, ale výraz conscientia zde nenajdeme. Vyskytne se jen jednou, a to v irelevantní souvislosti: podle jeho listu z 25. června 1415 Husovi jeden doktor řekl: „Kdyby koncil řekl – Ty máš jen jedno oko, ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest. A Hus mu odpověděl: I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jejž nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí (a ten doktor tenhle argument uznal a dodal, že nezvolil dobrý příklad).Zajímavé je, že v Husově kvodlibetní příručce (1411, ed. Ryba s. 62-64) předkládá Hus jednomu z disputujících mistrů kvestii „Utrum omnis homo, faciens contra conscienciam,, edificat ad gehennam“ (což je ale samo o sobě citátem z Gratiana), ve Výkladu na Sentence pak zachází spíše s výrazem synderesis. (Tento výraz je zkomolené řecké syneidésis, který má stejné významy jako latinská conscientia, zajímavé je, že se v databázích teologické literatury středověku – Brepolis – vůbec neobjevuje tento původní tvar, je tam 542x synderesis, conscientia je tam ovšem 19 093x!Vůbec nejčastěji se jak výraz conscientia, tak synderesis v tomto významu, objevují u Alberta Velikého a u Petra Lombarda.) Snad bychom byli úspěšnější, kdybychom hledali výraz conscientia spíše v meditativních textech, v českolatinském prostoru třeba u Jenštejna nebo v Malogranatu (nezkoumala jsem). Važme tedy, můžeme-li říci, že Hus zdůraznil úlohu svědomí a že je to jeden z mého odkazu naší přítomnosti – domnívám se, že tomu tak je.

Třetí traktát, který si Hus pro Kostnici připravil, má titul De fidei suae elucidatione. Je to text, již chce Hus koncilu ozřejmit svou víru, co a jak věří. Jako téma si zde vzal slova Apoštolského vyznání víry – Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, obecenství svatých. Je pro nás poněkud krkolomné probírat se oním už od Augustinových dob běžným trojím rozlišením víry – věřit něco, věřit něčemu či někomu, věřit v něco či v někoho. Hus těchto teologických distinkcí užívá k tomu, aby ozřejmil, že věřit v Boha, v osoby boží Trojice, je mnohem víc, než prosté věření nějaké skutečnosti (věřit něco) nebo než věření něčím slovům nebo slibům. Ona předložka „ve“ věřím v Boha, se vztahuje pouze na boží Trojici – a rozhodně není možno věřit v církev. Církev není Bůh, církev je boží dům, a jako instituce je samozřejmě také – a bohužel v mnohém především – dílem lidským. A dostáváme se vlastně k témuž, co bylo obsahem kvestie O postačitelnosti Kristova zákona: lidské instituce, mezi nimi i církev jako instituce, stojí hodnotově níže než neviditelné boží instituce, než ustanovení božího zákona, než to, co slyšíme a přijímáme z Písma, to, s čím do našeho světa přišel Ježíš. Proto – lapidárně řečeno – je instituční církev nutno brát s rezervou. A nejen církev, ale veškeré lidské instituce, což neznamená relativismus a lhostejnost vůči jejich kvalitám. Je to výzva k uvědomělému občanství a také k odvaze vidět i na své církvi, jaká je a v čem třeba selhává. Neboť církev sine ruga et macula, ta bez vrásky a bez poskvrny, je jen ona communio sanctorum, společenství svatých a věrných, o níž ví své pouze její Pán.

A zcela nakonec: Hus nám svým zdůrazněním postačitelnosti Kristova zákona a relativizací zákonů a nařízení lidských odkázal také svobodu – svobodu od břemen lidských zákonů a institucí, od těch těžkých a nesnesitelných břemen, o nichž mluví Ježíš u Matouše ve 23. kapitole, a ovšemže od lidských nálezků všeho druhu. Kdo se poddá zákonu Kristovu, je svobodným člověkem (J 8,32 – Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda Vás učiní svobodnými“ (ČEP). Na toto evangelijní místo navazuje Hus ve svém českém Výkladu na vieru, v páté kapitole (Daňhelkova edice s. 69), je to ono slavné a tolikrát citované místo „hledaj pravdy, slyš pravdu….drž pravdu, braň pravdy až do smrti“, – „neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla….“, dodejme – od poddanosti všemu, co se Kristu protiví, a také od nepodstatného a pouze předposledního nároku lidských věcí.

Jana Nechutová

(Přednáška na Mezinárodní teologické konferenci k 600. výročí mučednické smrti mistra Jana Husa)