Jan Hus dosud aktuální

husJan Hus vstoupil do dějin několikrát. Za svého předčasně ukončeného života, dále se vznikem husitského hnutí, které po dvě staletí přímo poznamenalo české dějiny, a potřetí v době národního obrození a s obnovením evangelické církve v Čechách a na Moravě. Tehdy naši předkové podnikli velký pokus vystoupit s Husem na svém štítě jako významná politická síla. Blížící se husovské jubileum (2015) však rozhodně nebude vyvrcholením tohoto pokusu, ale spíš jen obnovením vzpomínky. Proč Hus ustoupil do pozadí národního vědomí? Zčásti proto, že byl úspěšný. Jeho smrt nebyla marná: Vážnost Písma stoupla i v katolické církvi, přijímání podobojí, které mělo zrovnoprávnit laiky s kněžstvem, splnilo do velké míry své poslání, prodej odpustků již nefinancuje válečné výpravy, čárky a háčky („nabodeníčka“) se v českém pravopise osvědčily, a současný papež je vším jiným než vtěleným antikristem. O to vše se Jan Hus přímo či nepřímo zasloužil, ale bojovat o to už není zapotřebí.

Potoleranční evangelická zbožnost byla již formována světovou reformací a Hus ji ovlivnil jen jako mučedník pravdy, i když ne každý věděl, že jde o pravdu zákona Kristova. K jeho dědictví se přihlásila Církev československá, ale čestné začlenění Jana Husa do společenství římské církve je již jen otázkou času. Kontroverzní postava se stane ekumenickým pojítkem. Zato aktuální zůstala Františkem Palackým načrtnutá osa českých duchovních dějin opřená o postavu Husovu. Brzy byla doplněna o Jana Amose Komenského, Františka Palackého a v 20. století i T. G. Masaryka. Husitství znamenalo v tomto pojetí oddělení církve od světské moci, svobodné rozhodování ve věcech víry (kompaktáta a Rudolfův Majestát) a konečně i národní svobodu, což však s Husem latinsky komunikujícím intelektuálem, již moc společného nemělo. Přesto to byl program, který věcně na Husa navazoval a pro české národní vědomí byl skutečným přínosem.

Dnes je toto pojetí dějin kritizováno, ale alternativa není. Bylo doplněno na začátku o Cyrila a Metoděje (význam vzdělanosti) a sv. Václava (západní orientace) a na konci o Václava Havla (role idejí v politice, evropanství). Také druhé možnosti výkladu českých dějin již nejsou chápány jako protiklady, ale jako možná obohacení: Doba Komenského nebyla v našich zemích jen dobou temna, ale také spontánního obrození římskokatolické zbožnosti. Za komunismu jsme se naučili vážit i habsburské dynastie, a to nejen jako hráze proti Turkům, ale i jako soustátí s fungující státní správou respektující zákony.

Nejaktuálnější z Husova dědictví je jeho odvolání ke Kristu – „soudci nejspravedlivějšímu“. Z procesního hlediska musel koncil takové odvolání odmítnout. Hus tím však chtěl vyjádřit, že nad všemi viditelným institucemi je pravda, která dává smysl všemu lidskému konání, učení a rozhodování, podobně jako se Ježíš od velerady odvolal k Synu člověka (Marek 14,62). Naše dnešní společnost se všemi svými chybami je přece jen natolik demokratická, že žádná instituce si nenárokuje absolutní pravomoc a odvolávat se k poslední instanci je zdánlivě zbytečné. Demokracie samou svou podstatou ukazuje, že jednotlivé instituce nemají nad lidmi poslední slovo. V tom je její velká šance. Nedovede však vyvrátit pochybnosti o tom, zda nějaká poslední pravda vůbec existuje. V tom je odkázána na ty, kdo s touto pravdou mají zkušenost, kdo v Ježíši Nazaretském poznali její zjevení, jako byl Jan Hus z Husince. Jednou z podmínek autenticity svědectví je, že svědek z takového svědectví nemá vnější prospěch. A Hus, upálený na hranici, je tak dnešní společnosti slavným svědkem toho, že náš život nespěje do nicoty, že dobré dílo má budoucnost a všechno bude posouzeno soudcem nejspravedlivějším. To je Husovo evangelium pro nás, pro Česko i pro celou naši Evropskou unii.

Petr Pokorný