Jan Hus. Kacíř – mučedník – reformátor? Neboli od české husy k wittenberské labuti

Obrázek11. Jan Hus

V roce 2015 si připomínáme šestisté výročí upálení českého reformátora Jana Husa na Kostnickém koncilu. Nejen v českém, nýbrž i v německém protestantismu je pěstována památka na Jana Husa, méně však jako na samostatného teologa, než na Lutherova předchůdce.

Abychom Husa pojali v jeho významu, podíváme se krátce na samotný Kostnický koncil. Jak víme, leží relevance koncilu v tom, že představuje vrcholný bod tzv. konciliarismu. Konciliarismus znamená, že nejvyšší moc v církvi neleží u papeže, nýbrž ve společném shromáždění biskupů.

Nemohlo tehdy udivovat, že se došlo k tomuto náhledu, neboť papežství samo bylo hlavním problémem křesťanství. Tehdy totiž byli dva papežové, tedy masivní rozdělení církve, po ztroskotaném řešení dokonce tři. Byla tedy potřebná jednota, unio církve, to tedy muselo být prvním tématem koncilu, tzv. causa unionis.

Vedle toho bylo druhé téma jednání: reforma církve v hlavě a v údech, jak se tehdy říkalo, proto také mluvíme o causa reformationis. A vedle toho zde byl staronový problém každého koncilu: spor o věroučné otázky, potažmo boj s kacířstvím. To se nazývá causa fidei.

Všechny tyto tři otázky tedy mají co do činění s velkou výzvou, totiž konfrontaci s kacířstvím, které propuklo v Čechách. A tím se dostáváme také již k samotnému Janu Husovi, českému lidovému kazateli, církevnímu kritikovi a v tehdejším pohledu bohužel kacíři, který byl pozván na koncil do kostnice ke slyšení a kterému král přislíbil nepostižitelnost.

Nyní bych chtěl osvěžit naši paměť ohledně samotného Jana Husa. Od svého narození kolem roku 1370 patřil k prostým poměrům jihočeské vesnice Husinec. A tak byl tento Jan jednoduše nazýván Janem z Husince, nebo krátce Janem Husem. Důležité je vědět, že slovo Hus vzbuzuje asociaci na husu.

Jan mohl využít jedinou možnou šanci vzestupu, která se tehdy nabízela inteligentním dětem. Tou byla duchovní dráha. V roce 1390 tedy přišel Hus na Pražskou univerzitu, v roce 1393 se stal bakalářem a v roce 1396 magistrem teologie. A mezi magistry nebyl zdaleka jediný, kdo projevoval úctu vůči anglickému teologovi Johnu Wycliffovi. Tento teolog z Lutterworthu, který zemřel již v roce 1384, ostře kritizoval církev a hájil mínění filosofických základů teologie (tzv. realismus), kterým byli ovlivněni především čeští učenci.

Už i to bylo dost komplikované. Neboť se zde překrývaly, tak jako často v dějinách, teologické a politické otázky, ke kterým se přidružily i otázky sociální. Když vystoupil kritik církve, magistr Jan Hus, jako kritik papeže, tak to mohlo, jak ukázal jeho konec, být nanejvýš nebezpečné.

Ale Hus zprvu získal souhlas. A když káral mravy kněží, pak mohl počítat s ještě větším souhlasem. Hus se tehdy stal krystalizačním bodem také kulturního a později i nacionálního hnutí. Od roku 1402 byl Hus kazatelem v Betlémské kapli v Praze. Kaple tehdy neznamenala malý kostel, ale v tomto případě vedlejší kostel. Tato kaple byla obrovským prostorem, ve kterém se mohlo shromáždit přes 2000 lidí. Zde propagoval Hus kázání v lidovém jazyce, v jazyce jednoduchých lidí. Tedy žádné učenecké přednášky v latině, žádné kázání pro vzdělance a obchodníky v němčině, nýbrž kázání pro prostý lid.

Tehdy bylo křesťanstvo organizováno nejen v diecézích, ale také podle národů. Tyto „národy“ však nejsou identické s tím, co rozumíme pod pojmem národ dnes. Tento problém nastal v době, ve které spolu zápolili dva papeži o to, aby se národy připojili k jednomu nebo ke druhému z nich. Tento boj probíhal právě i v Praze samotné, ve které byly na univerzitě zastoupeny čtyři národy. Každý národ měl jeden hlas. Asi už tušíte, co nastalo. Tři národy, mezi nimi i „Němci“ byli jednoho mínění, jeden – český národ, byl jiného mínění. Češi neakceptovali tradiční většinový poměr, nýbrž změnili – také ve znamení nového nacionálního pocitu pýchy – jednací řád. Hlas napříště nemají národy, nýbrž jednotliví profesoři. Tím získali Češi na Pražské univerzitě většinu (tzv. Kutnohorský dekret z roku 1409). Že tyto dějiny byly často využívány pro vyjádření česko-německého nesouladu, mohu zde jen naznačit.

Jako následek tohoto nového pořádku na univerzitě opustilo až 1000 německých studentů a profesorů Prahu. Jejich velká část přišla do Lipska. Zde nyní založená univerzita (1409) byla shromaždištěm Němců. Lipsko toho využilo a nepřekvapuje, že zde zároveň bylo založeno protičeské dědictví.

Od roku 1415 a od odporu proti upálení Husa mluvíme o husitech, stoupencích Husa, jako o jednom národním a náboženském hnutí. Symbolem husitů různých směrů byl kalich. Otázka večeře Páně nebyla ještě pro samotného Husa podstatná. Požadavek kalicha také pro laiky a nejen pro kněží při přijímání Večeře Páně byl však hlavním znakem husitských „kacířů“. Roku 1416 byl u husitů kalich pro laiky povinně zaveden, tedy krátce po Husově upálení.

Kacíři musí být potlačeni. Národní, jakož i náboženská dynamika husitů jako tlak, který má být zahlazen, vedl k tzv. husitským válkám, které byly vedeny jako křižácká tažení. Ovšem husity nešlo vojensky zdolat. Jejich částečně osamostatněná polní tažení běsnila především v Lužici a zpustošila také saské území.

Husité nejsou jednoduše evangelíci nebo jinak milí a laskaví lidé. Jsou podle tehdejšího pojetí kacíři a jsou militantní, v obojím nebezpečně zápalní. Ohrožovali a zpustošili saské území. A vším tímto je vinen tento Jan Hus – tak se tomu aspoň tehdy věřilo.

2. Luther na Lipské disputaci

Podíváme se nyní o 100 let dále a potkáme Martina Luthera na disputaci v Lipsku, v rezidenci saského vévody, konkrétně vévody Georga, zbožného a katolické církvi striktně oddaného knížete, ostatně také velmi spravedlivého, i když jako Lutherův protivník nemá v protestantském líčení dějin dobrou pověst.

Co se tehdy stalo? 31. října 1517 zveřejnil Luther ve Wittenbergu, tedy v saském kurfiřtství, svých 95 tezí, vyzývajících k pokání církve, které měly v říši široký ozvuk. Mezi nimi byly také teze kritické vůči papežství, ale všechno zůstávalo ještě v rámci soudobé církevní kritiky. I zde to byly politické faktory, které Lutherovi – ovšem na základě toho, jak dále rozvinul své učení v roce 1518 – neumožnily záhy odjet do Říma, kam byl pozván a odkud by se asi nevrátil. Lutherův zeměpán ovšem prosadil, aby byl mnich Luther vyslýchán v Německu. Jeden přátelsky míněný rozhovor z roku 1518 v Augsburgu s Kardinálem Cajetanem však spíše přiostřil situaci.

Především však dominikán Johannes Eck Luthera napadl. Měla se konat disputace k Lutherovým tezím a teologii jeho přítele Andrease Karlstatdta. K tomu bylo vyhlédnuto právě Lipsko. Hlavní disputanti měli být Karlstadt a Eck, ale Eck sám věděl, že Luther byl nejzávažnějším protivníkem. Tak se stali tito dva také hlavními protivníky, v disputaci samotné mluvil Luther, po boku mu stál mlčky teprve dvaadvacetiletý učenec, který Lutherovi neustále podstrkoval malé lístečky, na kterých byly citáty z církevních otců, které podporovaly Lutherovo stanovisko. Tento mladík byl 1,58 m vysoký Philipp Melanchthon.

Oč šlo Eckovi? Jeho taktickým cílem bylo dokázat, že Lutherových 95 tezí a spisy jejich obhajoby jsou kacířské. To už bylo dosti nebezpečné, neboť římský kacířský proces proti Lutherovi nepolevoval.

Ve svém dokazování se Eck zcela opíral o církevní otce a usnesení církevních koncilů. Vůči prvnímu, tedy vůči tradici církve, měl Luther odporovat, ve vztahu ke druhému – a to bylo nanejvýš nebezpečné – pátral Eck přirozeně po kacíři, kterému se zdálo být Lutherovo učení blízké a tím byl Hus. Takticky to bylo šikovné: Kdyby Luther ignoroval usnesení koncilů, měl by špatné vyhlídky a jak se staví k upálenému Husovi, který mezi tím postoupil z kacíře na arcikacíře? Obě otázky spolu souvisely.

Luther upadl do obou léček, přičemž Eck triumfoval. Několik Husových vět – o celém učení neměl Luther vůbec potuchy – považoval za velmi dobře křesťanské a evangelické (ve smyslu přiměřené evangeliu). A jeho upálení mělo ukázat, že se koncil může mýlit. Tím byl skandál dokonán.

Zatímco je až do dnes v oblibě Lutherův objev principu Písma také proti papeži a koncilu, muselo se to tehdy jevit jinak: Luther dal za pravdu notorickému kacíři proti tradici církve, čímž se sám prokázal jako kacíř. Nepomohlo mu, ani když výtku, že je husita, odmítal.

Vévoda Georg měl tehdy říct: „To je snad projev mánie!“ Jistě tím nebylo míněno nic přátelského. Tento přivandrovalý wittenberský mnich vyjadřoval solidaritu s hnutím, které bylo nejen heretické, nýbrž jako politicky militantní hnutí ohrožovalo jeho teritorium. Od lipské disputace až do své smrti v roce 1539 byl Georg jedním z nejenergičtějších a velmi konsekventních odpůrců reformace. Když zemřel, Luther řekl, že se modlil za jeho smrt. To není právě pěkné, ale snad pochopitelné, protože to byl právě Georg, kdo odsoudil k trestu smrti každého majitele Lutherova překladu Nového zákona.

Ale pro umírněné husity, z nichž byli dva posluchači v Lipsku, byl tento Luther zajímavý. Podali domů zprávu a přeposlali Husovy spisy do Wittenbergu.

3. Dva kacíři

Máme nyní tedy dva kacíře, Husa a Luthera. Opustíme úzké dějiny reformace a zeptáme se: Co vlastně věděl Luther o Husovi? K tomu dává mnohem později sám Luther působivé ohlédnutí.

Nejdřív nechává raná Lutherova přednáška o žalmech (1513) rozpoznat, že „ten Čech“ mu byl synonymem pro kacíře, i když chválil jeho mravní přísnost. Roku 1531, v jeho druhé velké přednášce o Listu Galatským, upřímně přiznal, že v myšlenkovém experimentu (před svým reformačním obratem), kdyby tehdy v Kostnici byl přitom, také by přinesl dřevo a slámu k Husovu upálení.

Nejhezčí text je ovšem z předmluvy k nově vydaným Husovým útěšným dopisům sepsaným pro Čechy. Tento text zní: Když jsem jednou jako mladý teolog narazil v Erfurtu v klášterní knihovně na knihu, ve které byla napsána kázání Jana Husa, tu jsem byl ze všetečnosti žádostiv vidět, co tento arcikacíř vlastně učil, protože tato kniha nebyla spálena a byla přístupná. Tu jsem nalezl tak mnoho věcí, že jsem se zděsil, že byl takový člověk upálen, který tak křesťansky a mocně vykládal Písmo. Ale protože jeho jméno bylo nyní tak hrozně proklínáno, že jsem tehdy myslel, že stěny zčernají a slunce ztratí svoji zář, když se Hus jen zmíní, zabouchnul jsem tu knihu a odešel se zraněným srdcem pryč. Pokoušel jsem se utěšit těmito myšlenkami: Snad to napsal dříve, než se stal kacířem. Neboť jsem tehdy ještě neznal skutečné dějiny Kostnického koncilu (WA 50, S. 137).

Mezitím ale poznal Luther tyto dějiny. A mezitím poznal také hlavní Husův spis: De ecclesia – O církvi. A Luther byl utvrzen ve svém pohledu, že Hus byl v právu se svými kázáními vyzývajícími k pokání a se svou kritikou církve. Je to přirozeně sotva řešitelná otázka, zda by Hus počátkem 15. století mohl zcela souhlasit s reformační teologií Luthera. Odstup 110 až 140 let je epochální. Nás ovšem zajímají dějiny působení, které na Husa v protestantismu nenechávají zapomenout, nýbrž naopak nechávají z teologického protivníka a politického ohrožovatele povstat svědka, to znamená martyra.

4. Dva svědci evangelia

a) Zakreslení Husa do dějin reformace

V roce 1531 Luther píše: Jan Hus o mně prorokoval, tam z vězení v Čechách. Budou nyní péct husu, ale za 100 let uslyší zpívat labuť, kterou musí snést. Tedy nemohou ji popravit. A roku 1533 v jedné z Řečí u stolu Luther praví: Tak Husova a moje věc vyvstala na otázce odpustků. Roku 1415 byl Hus usmrcen. Mohl to jen dva roky popohánět kupředu. Po sto letech, říká, budou ho muset slyšet a nebudou se tomu moci bránit. A roku 1541 Luther říká, že Hus prorokoval: Za 100 let máte Bohu a mně dopovědět… Budou péct husu. Přijde však labuť, která nebude pečena. A to se tehdy stalo roku 1415. Tak se to také týkalo nynějšího sporu o odpustky roku 1517. Luther se tedy vztahuje na tohoto kazatele pokání – Husa.

Husovská tradice sice zná také jiné obrazy. Přijde jiný pták, sokol nebo orel. Je však plausibilní, že se sumarizovala tradice o labuti. Moudrá husa byla krotké zvíře, které se peklo. Existuje ale pták, který létá výš než husa. Moudrá labuť se jeví být podobná huse a zároveň má výrazné odlišnosti (i když se také někdy jedli i čápi a labutě). Tato tradice se nachází také u Jeronýma Pražského, snad tím mínil Luthera, když říkal „1516“.

Pro nás je důležité, že husovská tradice o huse a labuti přežila v Lutherově hledaní identity a v reformaci. Posilovala sebepojetí Luthera a jeho vnímání druhými jako proroka, tj. jako duchem zplnomocněného vykladače Boží vůle skrze nové objevení Písma. Tato tradice byla nejdřív ústní a teprve po Lutherově smrti opravdu řádně sepsaná.

b) Evangeliu přiměřená Večeře Páně

Pro obecnější srozumitelnost by bylo možné graficky znázornit program, za který vděčíme Husovi a Lutherovi, takto: pět let po Lutherově smrti, v době sužování evangelíků skrze císařskou náboženskou politiku, po konci pro protestanty katastrofální šmalkaldské války, se objevil výtisk Husa a Luthera, kteří společně udílí Večeři Páně – dílo Lucase Cranacha.

Kalich laikům při Večeři Páně byl protestantům uznán po roce 1548. To mělo cenu zdůraznit v době, kdy bylo všechno ve hře. Právě nyní už nebyl jen Luther svědkem evangelické Večeře Páně, který obhajoval podávání kalicha laikům. A tím se začlenil, i když historicky ne zcela korektně, Hus do dějin této doby, do reformačního období. Hus byl reformátor, který zde podává Večeři Páně kurfiřtu Fridrichovi Moudrému, který zemřel roku 1525.

Hus podává chleba kurfiřtu Fridrichovi, Luther podává víno kurfiřtu Johannesovi, Luther radí bývalému kurfiřtu Johanu Fridrichovi, jehož synové jsou také vyobrazeni. Nejostřejší forma výmarského lutherství tedy přijímá Husa do oblaku svědků.

c) Hry o reformátorech

Představovaly nové znázornění starého kvůli aktuálnímu souhlasu a profilaci identity. To mně přivádí k dalšímu bodu tradice Hus – Luther, která zasahovala ještě do období Lutherova života, totiž k divadlu. Roku 1538 vzniklo z pera ne zcela neproblematického teologa Jana Agricoli drama k Husovu kacířskému procesu (citováno podle: G. Kawerau, Johann Agricola, str. 120): Tragédie Jana Husa, která se stala na nekřesťanském koncilu v Kostnici, všem křesťanům užitečná a útěšná ke čtení. V tomto kusu, jehož soupis osob požadoval nejméně 41 účinkujících, znázorňoval v 5 aktech obeslání, obžalobu, odsouzení, degradaci a martyrium českého svědka pravdy. Cituji Gustava Kawerau, str. 121: „Úvod ve strhujících, hněvivých slovech, trestající ničemnost antikřesťanské synagogy v Kostnici (antijudaistické, ale především apokalyptické vyjádření), vyslovuje přání, aby tato historie, poté co byla sepsána v rýmech a na způsob tragédie, byla nyní také čtena a hrána každým, mladým i starým, aby toto hrozné zhanobení, totiž antikrist, a celá jeho holota svůdců a tyranů, byla každým dnem považována za nepřátele. A skutečně dosáhl tento kus na dvoře saského kurfiřta uvedení. Také na Luthera bylo v úvodu poukázáno, ovšem aniž by byl přímo jmenován (tehdy ještě žil). Tím, že (ti zlí) zavětřili a skrze jejich vraždu této husy umlčeli její křik, vzbudil Bůh, jak Jan Hus předtím předpověděl, tuto spálenou husu opět z mrtvých probudit, a učinil její proměnu, tak že byla proměněna do sněhobílé labutě a zatímco předtím nechtěli slyšet zpěv této ochraptělé husy, tak nyní musí jistě slyšet zpívat a znít jasný a milý hlas této labutě, ať je jim to milé nebo ne, a to nejen v Čechách, ale po celém světě.“

Přenechávám vašemu úsudku, zda labuť zpívá, ale jistě jsou také zpívající labutě. Husova tragédie se stala jednou z nich; vždyť průhlednost tohoto dění představuje příslib dění reformace, které bylo jiné a skutečně důležité. A Luther se tedy stal vzkříšeným Husem, Husius redivivus (Hus znovuoživený).

Katolický – dnes bychom řekli „publicista“ – Simon Lemnius reagoval roku 1539 na tuto tragédii Jana Agricoli obzvláště přecitlivěle a bez humoru, ačkoli na tuto tragédii odpověděl ve formě komedie. Tak to prostě tehdy bylo. Ale příměr obrazů velmi dobře pochopil, když si pro svoji polemiku zvolil jako pseudonym jméno Jan Vogelsang („ptačí zpěv“). Autorem tragédie byl Jan, totiž Agricola a hlavní téma rovněž Jan, totiž Hus. A nějak šlo o ptačí zpěv, totiž o ptačí zpěv jedné husy a jedné labutě.

d) nadčasový konsensus toho, co je evangelické

Stejný nadčasový konsensus dostává výraz v době historismu. Obrázek chce znázornit, co se stalo, ale je použit ke zdůvodnění toho, co je dnes nezbytné, tzn. k založení identity. To je zřetelné na obraze husitského kázání. Pronásledovaní věřící naslouchají geniálnímu husitskému kazateli. Srší duchem. Shromažďují se ve volné přírodě. Ale sbor zakouší útěchu a vůli k odporu proti v 19. století opět sílícímu katolicismu.

5. Dva reformátoři – husa a labuť

Předtím jsem mluvil o Husovi a Lutherovi jako o dvou kacířích. Nyní se otočil list. Pro Luthera byl Hus samozřejmě zprvu kacířem, tak to učil, o tom byl přesvědčen a v myšlenkové hře se měl přimlouvat za jeho popravu roku 1415.

Potom se ale stal Hus kacířem, který měl přinejmenším pravdu. Luther při svém prvním kontaktu pochyboval o svém vnímání. Co dobrého četl, muselo pocházet z doby před Husovým kacířstvím. Potom se ale stal Hus svědkem pravdy, který jako on sám ztratil důvěru v odpustkovou teologii své církve a také učil, že podávání kalicha laikům při Večeři Páně je přiměřené Písmu. Potom se mu stal tento kacíř prorokem, který během svého zajetí v Kostnici viděl Lutherovo vystoupení.

A v kolektivní paměti utlačované evangelické církve se stal Hus sám předchůdcem, martyrem, reformátorem před reformací, tedy předreformátorem (jak se to říkalo v 19. století). To není bezpochyby celý Hus, ale také ne poloviční Hus. Je to Hus, ve kterém německá reformace rozpoznala předchůdce a na jehož údělu vykládala, zaměřovala a konstruktivně odvracela svoje vlastní ohrožení.

Interpretováno teologicky a zároveň z hlediska dějin spásy: Reformace měla v církevních dějinách svoje předchůdce. To jsou ti staří církevní otcové, kteří učili pravdě, nakolik se orientovali na Božím slově. Jsou to také kazatelé pokání ve středověku, za které můžeme jmenovat Savonarolu nebo Wycliffa. V 16. století povstala tato tradice husy a labutě. V 17. a 18. století se často znázorňovala labuť Luthera společně s husou Husa, také přímo ve vesnických kostelích. Proč právě tito? Pravda jejich proroctví se zdála zjevná. A znázornění, prostřednictvím dvou ptáků, didaktické a skrze nástěnné tabule jednoduše proveditelné.

Že byl tento obraz nosný také v širším smyslu ukazuje jeho přijetí od Českých bratří v herrnhutském pietismu (Moravští bratři) a také politicky důležité dobré vztahy německé evangelické církve s českými protestanty.

 Prof. Dr. Johannes Ehmann, Heidelberg

(Přednášku přeložil Lukáš Klíma)