Jeroným Pražský mezi univerzitami Evropy a žalářem v Kostnici

Jeronym_Prazsky_cutJeroným, narozený v roce 1378, patřil Praze, ale také Evropě. Jeho základnou byla pražská univerzita, ale navštěvoval také jiné evropské univerzity a cestoval i na další místa. V roce 1398 složil na pražské univerzitě bakalářské zkoušky s velmi dobrým prospěchem, ale brzy spěchal do Anglie a pobýval v ní v letech 1399 až 1401, a to hlavně na univerzitě v Oxfordu, kde vděčně čerpal z Jana Viklefa. Viklefovy spisy pojednávaly o Písmu svatém, o církvi, o Boží vládě, ale Jeroným četl také jeho Trialog o jeho filozofii a theologii a Dialog o chudobě kněžstva. Několik spisů přivezl Jeroným do Prahy. Snad v roce 1403 podnikl pouť do Jeruzaléma, ale v roce 1405 a 1406 byl už zase na pařížské univerzitě Sorbonně, kde získal titul magistra a zúčastnil se disputace o idejích a všeobecninách, tehdy zvaných universalia. Zakrátko jej nalézáme na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a dále v Heidelbergu na debatě o Trojici, o Viklefovi a o reálné existenci všeobecnin. Z Viklefa čerpal témata transsubstanciace a remanence, která představovala spor o to, zda chléb a víno se při eucharistii proměňují, doslova přepodstatňují, v tělo a krev Ježíše Krista, anebo zda zůstávají nadále pouhým chlebem a vínem. V Praze se stal Jeroným profesorem artistické fakulty Karlova vysokého učení. V roce 1409 se zúčastnil zápasu o to, jaké je postavení Čechů a cizinců na pražské univerzitě. Tento zápas vyústil ve vydání Kutnohorského dekretu králem Václavem IV. Čechům byly přiznány tři hlasy a cizincům jeden hlas a zahraniční učitelé a studenti z Prahy odešli. V březnu 1410 Jeroným navštívil Budu v Uhrách, kde v hradní královské kapli měl promluvu také o tom, že světská moc má napravovat zesvětštělou církev. Na konci léta byl Jeroným ve Vídni. Účastnil se na univerzitě disputací o již uvedených tématech, ale také o ušní zpovědi, o desátkách, o Husově úsilí, a byl předvolán kvůli viklefovským myšlenkám na biskupský soud, kde se snažil očistit od pomluv. V září Jeroným z Vídně před soudem utekl, ale soudní řízení pokračovalo. Na evropských univerzitách Jeroným rozšiřoval své vzdělání, získával rozhled, polemizoval, ale cítil se i ohrožen.

V Praze se mezitím rozhořel spor o vyhlašování odpustků, kterým si podle papežského výnosu člověk může odpuštění získat koupí, tedy za peníze. Ty ovšem byly dokonce využity pro válečné tažení papeže proti neapolskému králi. Proti odpustkům mluvil Jan Hus a demonstrovali také studenti a 10. července 1412 byli tři mladí mužové kvůli svým protestům zatčeni a popraveni. Hus se za ně šel včas přimluvit na pražskou radnici, ale marně. Hus vykonal pohřební rozloučení s nimi v Betlémské kapli. Jeroným protestoval proti prodeji odpustků v Praze, ale také v jižních Čechách.

Ještě také stihl na jaře 1413 vycestovat do Krakova a dále na Litvu až do Vitebska, kde se hlouběji seznamoval s pravoslavím a s tím, že pravoslavná církev podává z kalicha každému, tedy způsobem podobojí.

Mezitím už byl Mistr Jan Hus od 3. listopadu 1414 v Kostnici ve vězení a v lednu 1415 v dopise odrazoval Jeronýma od úmyslu cestovat do Kostnice za ním. Jeroným, věrný přítel Husův, na to nedbal a do Kostnice přijel začátkem dubna s přáním dostat Husa z vězení. Brzy se vracel do Čech, ale před hranicemi byl poznán a zatčen a 23. května 1415 dopraven v okovech do Kostnice.

Na koncilu Jeroným potkal své odpůrce, zástupce čtyř univerzit, pařížské, heidelberské, kolínské a vídeňské a ovšem domácí nepřátele. Křičeli na něho „Upalte ho!“ a Jeroným odpověděl: „Chcete-li mou smrt, ve jménu Páně.“ Zastal se ho anglický biskup ze Salisbury.

Jeroným byl předán vojáku arcibiskupu Wallenrodovi a o jeho žalářování podává zprávu Husův nástupce na kazatelně Jakoubek ze Stříbra v kázání z roku 1416: „Mistr Jeroným byl vězněn přes jeden rok ve velmi krutých žalářích a v těžkých řetězech, s nohama i s rukama v kládě anebo spoután okovy a řetězy. V jedné věži byl po jedenáct dní pověšen hlavou dolů na trám s otvory tak těsnými a ostrými, že jak visel, nohy mu začaly hnít, protože kůže i maso na nich byly rozdrceny.“ Jeho průvodcům se podařilo za úplatu žalářníkům dodat mu potravu.

Kardinálové Zabarella a d´Ailly ho přemlouvali k odvolání a slibovali mu svobodu. Jeroným znal žaloby, které proti němu vznesl Michal de Causis a další, že je apoštol Husův a Viklefův, nepřítel kněžstva a mnichů, kritický účastník debat, odpůrce arcibiskupa Zbyňka, že měl soud ve Vídni, odkud uprchl. Zabarella přemlouval Jeronýma, aby se podrobil koncilu. Jeroným dále hájil Husa a Viklefa, ale hledal únik v rozlišení filozofie a theologie v otázce vztahu k Viklefovi. Byl upřímným a oddaným Husovým přítelem a to nemohl zapřít. Hledal tedy rozlišení mezi osobností a názory, kterých by se mohl odříci, ale přitom zachovat věrnost památce učitele. V tom případě byl ochoten souhlasit s odsouzením Husových názorů koncilem. 11. září 1415 stál s prohlášením před koncilem, s výhradami odsuzoval výroky Viklefovy a Husovy, ale nechtěl se dotýkat Husovy osoby, ani jeho dobré povahy, ani pravd, které od něho slyšel na univerzitě a v kázáních. Hlásil se k němu jako k příteli a bránil jeho čest. Jeronýmovy výhrady ovšem rozčilily odpůrce a byl požádán, aby odvolal bezvýhradně. Jeroným říká, že je ochoten přijmout trest, a prosí o shovívavost. Slyšení skončilo pokojně. Pro následující jednání v kuriích však Jeroným připojil prohlášení, že odsuzuje Viklefa a Husa bezvýhradně.

Komise připravila nové prohlášení, nepoužívalo slovo odvolání, ale d´Ailly o Jeronýmově odvolání mluvil. Znamenalo to na schůzi 23. září jeho podrobení a vynucené pokoření. Jeroným se pak na delší dobu odmlčel. Advokát Husových odpůrců podal novou žalobu na Jeronýma a proces se v únoru 1416 znovu rozjel. K ní se Jeroným odmítl vyjádřit, měl výčitky svědomí, že zradil Husa a rozhodl se vrátit k Janu Husovi, jít raději na smrt než zbaběle odvolat a žít beze cti.

Domáhal se veřejného slyšení, chtěl odčinit zapření Husa v odvolání ze září, které ho hluboce trápilo. 23. května a ještě 26. května 1416 stanul opět před koncilem. Pomodlil se a   následoval jeho proslov. Řekl, že není první kdo se dočkal křivého soudu a připomenul z antiky Sokrata a Boethia, starozákonní proroky, Jana Křtitele a Štěpána. Připomněl nenávist Němců kvůli Dekretu kutnohorskému. Připomněl nenávist prelátů k Husovi za to, že kritizoval jejich špatný život, za což byla nad ním vyhlášena klatba. Přiznává, že vězení a strach před smrtí jej přiměly k prohlášení, kterým se Husa zřekl. To však nyní slavnostně odvolává, přiznává,   že zbaběle lpěl na životě a že lituje toho, že projevil souhlas s Husovým odsouzením. Nyní mu vrací poctu a k obraně a oslavě Mistra Jana Husa připojuje chválu Jana Viklefa. Je připraven zemřít statečně jako Hus a dopřát radost nepřátelům. Na Božím soudu budou muset vydat počet. Jeronýmova řeč byla přerušována výkřiky odpůrců, také Michalem de Causis, kterého Jeroným nazývá psem nebo oslem. Italský humanista Poggio s obdivem napsal, že Jeroným je muž hodný věčné památky.

Další zasedání koncilu bylo ohlášeno na 30. května a Jeroným byl uvězněn do zvláště krutého žaláře. Někteří členové koncilu, mezi nimi i kardinál Zabarella, za ním přišli a přemlouvali ho k odvolání, ale Jeroným už hleděl ke smrti, která ho vysvobodí z utrpení. V zasedání měl kázání dominikán Arrigoni a snažil se doložit, že se Jeroným sám odsoudil. Pak Jeroným promluvil naposledy. Dominikána obvinil z překroucení, řekl, že želí, že se dal přemluvit k odsouzení Husa. Řekl, že souhlasí s Husem a Viklefem v jejich boji proti zlořádům v církvi. Cařihradský patriarcha přečetl rozsudek, v němž řekl, že Jeroným je shnilou ratolestí. Nato byl Jeroným prohlášen za kacíře a předán světské moci k smrti upálením. Byla mu podána čepice s nápisem Arcikacíř. Jeroným ji přijal stejně jako Hus jako vyznamenání a svůj baret hodil mezi preláty. Stráž ho vyvedla na totéž popraviště, kde zemřel Hus. Kat s ním jednal hruběji než s Husem, svlékl ho do naha. Jeronýmův smrtelný zápas trval déle, přes čtvrt hodiny, úpěl a vytrpěl mnohem více než Jan Hus. Bylo to 30. května 1416.

Mistr Jeroným Pražský stojí vedle Mistra Jana Husa, kazatele a reformátora. Husova cesta byla těžkým zápasem o to, aby zůstal v poznané pravdě, mnoho vytrpěl ve vězení, ale byla to cesta setrvalá a cílevědomá. Jeroným je muž, který hodně věděl ze svých cest, studií a polemik. Jeho zájem o Evropu a její vzdělanost a dialog dokládá jeho rozhled a všestrannost. Měl Husa rád a byl jeho přítelem, šel se ho zastat do Kostnice. Hrozně vytrpěl v žaláři. Rád by se z vězení vymanil, toužil po svobodě, a tak se v něm něco zlomilo a nevydržel, odstoupil od Viklefa i od Husa. A přece se k nim oběma nově přiznal.   Jeronýmovi svědomí nedalo, vrátil se zpět za Husem už téměř před rokem popraveným, vzchopil se, zrušil své selhání a přihlásil se k němu a odhodlal se jít na smrt. Jeroným je muž, jehož cesta nebyla setrvalá, měl na své cestě zlom, ale dovedl jej překrýt a překlenout novým odhodláním a rozhodnutím vrátit se ke svému vlastnímu přesvědčení a přimknout se věrně k Janu Husovi, vzácnému příteli a tak statečně a důstojně dovršit svůj život.

Použitá literatura: Památce Jeronýmově (1916), F.M. Bartoš, Husitská revoluce, Doba Žižkova 1415-1426, (1965), A. Molnár, N.a L. Rejchrtovi, Slovem obnovená.(1977), F. Šmahel, Život a dílo. Jeronýma pražského (2010).

 

Jan Čapek

(Autor je evangelický farář)