Kalich a spiritualita

600 let od znovuobnovení vysluhování podobojí. – 12. 10. 2014 Praha

Pavel Keřkovský

DSCF3507

  1. Inspirace minulostí

 

            V historii každého národa nalezneme významné postavy, které po staletí ovlivňují kulturně-náboženský život jednotlivých národních společenství. Letos jubilující W. Shakespeare provází Brity již 450 let. Němce zase již dvě staletí J. W. Goethe. T. G. Masaryk připomenul v Prohlášení nezávislosti (1918), že jsme národem J. A. Komenského. Zákon o státních svátcích České republiky nám každoročně připomíná Cyrila s Metodějem a bakaláře teologie Jana Husa. Slavnost znovuobnovení vyluhování kalicha k tomuto zvláštnímu „oblaku svědků“ připojuje universitního mistra Jakoubka ze Stříbra. Mistr Jakoubek teologicky zdůvodnil, proč je důležité respektovat biblickou tradicí a vysluhovat podobojí. Šlo mu nejen o bohoslužebné pořádky, ale také o novou spiritualitu – spiritualitu kalicha, která měla etické důsledky.

Abychom porozuměli Jakoubkovu záměru, musíme se nejprve zeptat, jak rozumíme sami sobě: jakou máme my spiritualitu? Čeho si vážíme? Zpřítomňujeme něco z husitské či českobratrské spirituality?

Britští pedagogové požadují, aby každý dospívající člen společnosti se seznámil alespoň se třemi Shakespearovými hrami a několika jeho sonety. S pomocí Shakespeara prý každý lépe porozumí svým pocitům, touhám a starostem. Podobně smíme říci, abychom porozuměli naší českobratrské spiritualitě, měli bychom ji prosvětlit několika dopisy mistra Jana Husa z kostnického vězení, několika písněmi z Jistebnického či Komenského kancionálu, a hlavně několika husitskými manifesty, které byly adresovány lidem učeným i neučeným, měšťanům i panstvu, pánům i paním, žijícím doma i v cizině. Mnohé manifesty totiž interpretují Čtyři pražské články (1420), které ovlivnily jednotlivce i celá hnutí a někdy i přes propast několika staletí. Podle profesora Amedea Molnára Čtyři pražské články nesou pečeť Jakoubkova ducha.

Obeznámenost s dokumenty minulosti by posloužila nejen evangelíkům, ale všem dnešním lidem, že by v plné plastičnosti a hloubce porozuměli svému občanskému i náboženskému hledání, popř. své náboženské liknavosti a občanské lhostejnosti.

Mnohým zmíněným textům rozumíme dodnes velmi dobře a některé prastaré písně s chutí zpíváme při bohoslužbách v mnohých sborech, třeba známý hit z Třanovského kancionálu: „Pán Bůh je síla má, všechna obrana má“ nebo Husovu „Jezu Kriste štědrý kněže“ či Komenského „Studně nepřevážená“. Není to módní ani nepochopitelné, pouze se prokazuje, že křesťanství po staletí svými písněmi a interpretacemi biblických textů prokazuje spirituální a společenskou formativní sílu, husitskou spiritualitou počínaje a spiritualitou zpěvníku „Svítá“ konče (Svítá, popř. některé písně z Dodatku ke zpěvníku ČCE). Jejich písně dosvědčují vyváženost personálního i sociálně společenského rozměru spirituality. Je zřejmé, že kvalitní spiritualita má mít personální i sociálně-společenský rozměr.

  1. Bible a zákon Kristův

Cyril s Metodějem i husitští teologové, překladatelé Bible kralické i moderního ekumenického překladu, Komenského kancionál i autoři zpěvníku „Svítá“ se shodují v požadavku, že základním orientačním bodem pro křesťanskou spiritualitu je vždy biblické svědectví. Na úsvitu české reformace to byl zejména Matěj z Janova, jenž považoval návrat k biblickým zdrojům za metodologický předpoklad smysluplné spirituality. Zdůrazňoval a uskutečňoval tak něco nezvyklého, protože každodenní život věřících byl tehdy formován přemírou církevních předpisů a nařízení, která v mnohých případech protiřečila biblické zvěsti. Právo je sice nezbytnou součástí každého sekulárního i náboženského společenství, nesmí však privilegovat jednu vrstvu, která pak pomocí práva neústupně diktuje – co se smí dělat, jak správně věřit a co trestat.

K vytýčení náboženské privilegovanosti jedněch nad většinou společnosti došlo v christianizované Evropě poměrně brzo – na úsvitu formování evropských států. V roce 916 na koncilu v Hohenaltheimu byla vyhlášena absolutní autorita koncilních nařízení, o nichž se nesmělo pochybovat, protože církevní zákony (dogmatické i společenské výnosy koncilů) byly chápány jako správné a spravedlivé, byť by se někdy jednalo o zcela jasně diskriminační nařízení. Proto nikdo nesměl pochybovat o správnosti výnosů IV. lateránského koncilu z roku 1215, které zaháněly Židy do městských ghett, nařizovaly jim nosit žlutou hvězdu, šaškovskou čepici nebo alespoň část oděvu musela být žlutá, aby každému bylo zřejmé, s kým má tu čest. Pod pohrůžkou trestu smrti byly zakázány sňatky mezi Židy a křesťany. Židům bylo zakázáno živit se jakýmkoli řemeslem a obchodovat s vytvořenými výrobky. Nad dodržováním církevně-společenských nařízení měli bdít biskupové jednotlivých diecézí, později k inkvizičnímu dohledu určení členové dominikánského řádu. Dne 6. 2. 1413 pro české země arcibiskupská synoda vydala všem členům církve – pod nejpřísnějšími tresty – nařízení poslušnosti apoštolské stolice, římské církve a prelátů. Kdo se nepodřídil, byl prohlášen za kacíře a tvrdě potrestán.

Reformátoři byli přesvědčeni, že křesťanská společnost již dlouho prožívá hlubokou krizi, protože představitelé církve se odchýlili od evangelijní pravdy a prosazovali svou vůli více, než evangelijní pravdu, zákon Kristův. Po určitou dobu dokonce mezi sebou zápasili tři papežové a tzv. konciliární hnutí se snažilo tuto krizi vyřešit. Jedním z důležitých koncilů se pro konciliární hnutí stal Kostnický koncil, v jehož agendě byl případ Husův jednou z více epizod. Konciliárním otcům se zdálo, že je nedůležitým a rušivým momentem v jejich snahách o reformu církve.

Život církve se komercionalizoval, dalo se koupit všechno – církevní úřad i odpuštění. Tunelování církve a úplatky byly sice občas některými kazateli pranýřovány, ale velmi často byli umlčeni církevním soudem, někdy i vojenskou cestou (Anglie – 14. století).

Pro Matěje z Janova se bible stala základem spirituality, jak též on sám dosvědčuje: “A při každé své nejistotě, v každé otázce vždy v bibli a skrze ni jsem nalezl dostatečné a jasné vysvětlení a útěchu své duše a v každém svém zmatku, pronásledování a smutku vždy jsem se utíkal k bibli.“
Bakalář teologie a mistr svobodných umění Jan Hus se zasloužil o prohloubení rozpoznání důležitosti biblického slova Kristova pro každodenní život křesťanů.

Nechal se vyučit Pravidly Starého a Nového zákona Matěje z Janova (1388) a též traktáty umlčeného anglického teologa Jana Wyclifa, kterému se díky jeho důrazu na bibli říkalo „Evangelický doktor“. Husův vrstevník – Jakoubek ze Stříbra – stavěl na svědectví Písma a také proměřoval církevní i společenskou současnost zákonem Kristovým.

  1. V čem spočívá závažnost příklonu k biblickému svědectví?

         Bakalář teologie Jan Hus měřil „zákonem Kristovým“ závaznost církevních obyčejů, koncilních nařízení a veškerého kanonického práva. Pokud protiřečily slovu Kristovu, přestávaly být pro něj autoritou – jak o tom svědčí dopis z kostnického vězení ze dne 21. 6. 1415.

Jan Hus se vydal na kostnický koncil, aby učené otce poučil o Kristovu zákonu, o „pravdivém měřítku“ života personálního i církevně společenského. Proto pro koncil sepsal vědeckou práci o „Postačitelnosti zákona Kristova“. Koncil ho však velmi brzo po příjezdu do Kostnice uvěznil, protože ho považoval za biskupem prokletého kacíře. Vzdělaní a ctihodní členové reformního koncilu nedovolili Husovi přednést akademickou přednášku, ani kázání, které si přichystal právě pro tuto příležitost. Hus chtěl změnit koncilně-soudní výslech na akademickou disputaci o úloze církve ve společnosti. Přes všechno úsilí a nezlomnost přesvědčení se Husovi nezdařilo změnit kostnický soudní tribunál na akademické těleso, které je ochotné rokovat o věcech věroučných i společenských. Janu Husovi se v Kostnici nezdařilo to, co nakonec prosadili husitští bohoslovci o necelých dvacet let později na koncilu v nedaleké Basileji. Koncilní otcové nakonec museli diskutovat s husitskými teology o kalichu, kázání slova, rovnosti před zákonem a majetkových záležitostech církve.

Důraz na autoritu „zákona Kristova“ (důraz Wyclifův i valdenských) uznali již za Husova života nejen mnozí teologičtí kolegové, ale též právníci a mistři svobodných umění, jak dosvědčuje např. dokument zaslaný pražskou universitou do Kostnice roku 1417. Týkal se vysluhování kalicha. Koncipoval ho právník Jan z Jesenice. Již ovšem list 452 českých a moravských pánů z 2. září 1415, poslaný kostnickému koncilu na protest proti upálení M. Jana Husa, ho hájil, že věrně vyučoval pány i poddané podle evangelického zákona, dosvědčeného knihami Starého a Nového zákona.

Pánům bylo zřejmé, že zákon Kristův neodsuzuje, netrestá, nezavrhuje, proto ho nelze ztotožnit s právnickým dokumentem, s nařízením koncilu. Biblický zákon, hebrejsky tóra,

je vlastně učení. Biblické učení (zákon) je měřítkem a ukazatelem k správné spiritualitě a vede k novému chápání společenského i náboženského života, a tedy i liturgického, včetně kalicha. Zákon Kristův se stal kališníkům zdrojem spirituality i společenského jednání.

Neměli bychom si však myslet, že Husovo pojetí kalicha a spirituality je zcela totožné s přístupem Jakoubkovým. Nicméně oba dva jdou podobným směrem, byť každý svou cestou. Spiritualita obou mužů vykazuje různorodost teologického pojetí kalicha, jak ještě uvidíme, nicméně míří ke stejnému cíli.

  1. Náš postmoderní předsudek

Nejprve musíme jasně odmítnout pomýlené chápání husitství, které se rozšířilo i mezi evangelíky. Husité nejsou džihádisté středověku, jak tvrdí někteří dnešní žurnalisté. Takové zkratkovité nálepkování si dovolí pouze ti, kteří neznají historii a nevědí nic o společenských a hospodářských poměrech té doby. Také v nejnovějších popularizačních knihách a učebnicích pro děti se vyskytuje zkratkovité hodnocení: „Husité měli v mnohém pravdu. Je jen škoda, že svou pravdu šířili násilnými prostředky.“ Na adresu méně vzdělaných je nutné říci, že kromě radikálních husitů, zde žily také zástupy umírněných husitů, kteří pravdu nešířily násilnými prostředky a obešly se bez cepů i sudlic.

           V knize Stručná historie církve slovanské se Jan Amos Komenský přiznal k Janu Husovi a kromě připomínky obranných bojů proti křížovým tažením, vyhlašovaných císařem Zikmundem či jiným panovníkem (z popudu papeže), vyzdvihl činy umírněných husitů. Ti nebojovali mečem a sudlicemi, nýbrž slovem, písněmi, kázáními a univerzitními disputacemi. Proto někteří již v 15. století nahradili latinskou bohoslužbu českou. Navzdory vedení církve zreformovali bohoslužbu po stránce jazykové i liturgické, obohatili ji o duchovní písně.

Znovuobnovením podávání kalicha laikům přiznali stejnou spiritualitu a důstojnost kněžím i laikům (panům, měšťanům a poddaným).

  1. Spiritualita Jakoubkova a Husova

 

Universitní mistr Jakoubek ze Stříbra byl přesvědčen, že i laik má mít k dispozici stejně kvalitní spásné prostředky, jako kněz. Podávání kalicha – krev Kristova – má dle něj vliv na duši člověka. Zahání démony a volá k věřícím anděly, zejména i Pána andělů. Ti, kdo pijí z kalicha, mají k dispozici všechny duchovní zbraně, aby v následujících hodinách a dnech nepodléhali nástrahám a nepropadali smrtelným hříchům. Pitím jsou vyzbrojeni, protože oblékají samého krále Krista, tak získávají královskou důstojnost. Kalich se mu stává symbolem Kristových duchovních darů. Tak to chápou i další věřící tehdejší doby. Cítí se obdarovanými. Proto se kalichem prezentují na pečetích, erbech a korouhvích. Kromě toho se setkáváme s andělskými motivy Jakoubkova chápání pití z kalicha a to v užitém umění, konkrétně na kamnových kachlích (Tábor). Na ploše hliněného kachle je zobrazen jeden či dva andělé, držící kalich a často i hostii. Traktát umírněného husity Jakoubka ze Stříbra (Corde credendum) se stal zřejmě známý i v radikálním Táboře. Pojednával mimo jiné také o úloze andělů a mystickém rozměru krve Kristovy. Stal se tak směrodatný i pro některé tvůrce husitských ikonografií, využitých v užitém umění.

         Mistr Jan Hus pravděpodobně nerozvinul takovou mystickou teorii. Setrval zřejmě u skromnějšího pojetí, které se orientovalo na věrnosti zákonu Kristovu a na přijetí odpuštění z rukou Kristových. Přítomnost Kristova, symbolizovaná kalichem, se mu stala symbolem i realitou Kristova daru odpuštění. I pro něho pití z kalicha vede ke spáse. V písni „Jezu Kriste štědrý kněže“, upozorňuje, že pití z kalicha zapříčiňuje naše obživení. Hus dále připomíná, že Kristus obdarovává všechny pijící zvláštní důstojností – má nás za vzácné. Hus sice nezpívá s Jakoubkem o důstojnosti královské, ale být Kristu vzácný – tím jistě věřící získává důstojnost přímo královského rozměru. S motivem důstojnosti tedy počítá Hus i Jakoubek, ač Hus nezpívá o andělech a Pánu andělů. U Husa je věřící obdarován přímo Kristem.

Také eucharistie má pro Husa etický rozměr, protože také doufá, že budeme mít život věčný a díky Kristově milosti budeme v ctnostech rozhojněni. Smíme proto říci, že také Husova spiritualita má dva póly: pól liturgický a společenský.

Jan Hus i na jiných místech hovoří o spiritualitě, která se čerpá z darů Kristových, aniž by se přitom vztahoval k eucharistické hostině, stačí mu k tomu Kristovo slovo. V Dcerce připomíná, že kající lotr na kříži přijímá odpuštění přímo od Krista a tedy nemusí být prostředkované knězem. V tomto případě kající přijímá odpuštění prostřednictvím Kristova slova, konkrétního zaslíbení. Obecně lze říci, že odpuštění je prostředkováno Kristovým slovem, a stejně i chlebem a vínem.

Evangelijní texty stály v centru Husovy pozornosti. V kázáních Jan Hus odkazoval ke Kristovu příkladně pokornému jednání vůči učedníkům. Připomínal ho křesťanským funkcionářům i laikům jako následováníhodný příklad – zvláštní případ „nové zbožnosti“, která má společenské důsledky. Jde o pozoruhodnou transformaci tedy populárního „následování Krista“. Společensky nadřazení se mají chovat pokorně. Díky Husově soustředěnosti na biblické texty lze říci, že Hus se svými teologickými díly pro českou veřejnost (po roce 1412) stává zakladatelem typické reformační spirituality, která pracuje s biblickými texty a ovlivňuje tak každodenní zbožnost, tj. věrnost pravdě (tj. Kristu) ve všedním životě, tak jako Kristus respektoval ve všedním životě vůli Boží – vůli Otcovu. Proto Hus vytvořil výklad Otčenáše aj.

Kalich se v průběhu 15. století stal symbolem, vyzývajícím k spirituálně – liturgické i společenské proměně lidských vztahů v církvi i ve společnosti. Autorita evangelijní ve společenské rovině se pro některé stala směrodatnou a povzbudila je např. k nerespektování dosavadního nařízení koncilu o Židech (1215) a k nerespektování nároku krále na židovské obyvatelstvo. Někteří páni kališníci zvali židovské obyvatelstvo z městských ghett na svá panství, kde mohli žít v poměrně snesitelnějších podmínkách, než tomu bylo v Evropě po několik staletí. Ideovým základem pro nový pohled na Židovské spoluobčany byl Jakoubkův spis „O lichvě“ (1415). Navrhoval hospodářskou a občanskou asimilaci Židů. Svébytným chápáním asimilace šel Jakoubek proti církevní strategii segregace, která zakazovala Židům hospodařit, věnovat se řemeslné výrobě a vlastnit půdu.

Nezapomeňme, že umírněných husitů byla většina. Proto kališníky ovládaná země netonula v chaosu, hospodářské krizi a válkách. Monetární systém se upevnil a obchodování bylo celkem bezpečné. Na hrad Karlštejn se vozilo pravidelně pivo z rakouských i německých pivovarů. Maso, další tovar se vozil z husitské Prahy pro potřebu karlštejnské vojenské posádky a mnohých dalších Zikmundových příznivců. Jistě nelze popřít, že došlo – zejména v počátcích hnutí – k vyplenění klášterů radikálními husity, ale své učinily též křížové výpady proti Čechům a obranná husitská odpověď, či vojenské „spanilé jízdy“ do zahraničí. Nicméně připomeňme, že husitská Praha nebyla vydrancována husitskými vojsky. Kdežto Hrad byl vyloupen císařem Zikmundem (1420). Ukradl svatováclavský a svatojiřský chrámový poklad na zaplacení žoldu svým vojákům.

Dnes při vzpomínce na znovuobnovení vysluhování podobojí můžeme tedy hovořit o nastartování českého pokusu o vytvoření nové spirituality, orientované na slovu Kristovu. Stalo se tak přiznáním kalicha i laikům. Jakoubek v této linii pokračoval v náčrtech artikulů, které později získaly tvar ve Čtyřech pražských článcích (1420). Těmito články umírnění husité vyjádřili přesvědčení o nutnosti společenského smíru. Články se pak staly součástí zemských zákonů (Čáslav 1421). Umírnění i radikální husité si o Článcích vynutili disputaci na Basilejském koncilu (1433) a kalich byl nakonec Čechům povolen.

  1. Dopisy z vězení a právo na neposlušnost nespravedlivých zákonů

Dramatik a pozdější prezident Václav Havel nebyl delikvent ani recidivista,

a přesto si odseděl za totalitního režimu více než čtyři roky ve vězení. „Seděl“ za jiné smýšlení. Byl politickým vězněm a musel vykonávat vyčerpávající práci jako delikventi.

Obtíže komunistické vězeňské mašinérie překonával psaním dopisů. „Listy Olze“ mu pomáhaly přežít nelidskost vězeňského prostředí. Podobně terapeutickou funkci měly „Listy z vězení“ evangelického faráře Dietricha Bonhoeffera. Na přímý rozkaz Hitlera byl zastřelen těsně před koncem války. O podobném duchovním zápase svědčí „Vratislavský deník“ evangelické filosofky Boženy Komárkové, která byla vězněna z politických důvodů za druhé světové války. Podobně významné jsou úvahy Jaroslava Šimsy, sepsané v nacistickém vězení a vydané po válce Úzkost a naděje. Strategii nenásilné proměny americké bílo-černé společnosti vyhlásil svým „Dopisem z birminghemského vězení“ Dr. Martin Luther King (1963). Hejdánkovy sešity z Ruzyňského vězení, tedy Úvod do filosofování sepsal pro svou dceru a celou mladou generaci let sedmdesátých – Duchovní otec Charty 77 a její dvojnásobný mluvčí.

Husovy listy z kostnického vězení (1414-1415) – jak připomíná historik Pavel Spunar,

jsou přístupné dnešnímu člověku, protože v nich se krystalizuje Husova lidskost, láska k druhým a odpovědnost za stav společnosti. Husovy dopisy nejsou tedy ojedinělé v dějinách literatury. A nezapomeňme, že psát z vězení náleží k velmi staré křesťanské tradici. Apoštol Pavel napsal nejméně dva dopisy z vězení, které velmi výrazně proměnily starověký i novověký svět. Zjitřují svědomí čtenářů doposud.

  1. Svědomí se v člověku rodí díky zákonu Kristovu

Kostnický koncil 15. června 1415 zakázal vysluhování kalicha laikům. Hus již na nic nečekal a do týdne odeslal do Prahy dopis jednomu z kazatelů:

„Nejmilejší bratře, pane Havle, kazateli slova Kristova!

Neprotiv se svátosti kalicha Páně, kterou ustanovil Kristus sám, i skrze svého apoštola.

Vždyť žádné Písmo tomu neodporuje, nýbrž jenom obyčej, který se zakořenil, jak mám za to, toliko z nedbalosti. Jenomže nemáme se řídit obyčejem, nýbrž Kristovým příkladem a pravdou. Nyní na koncilu, dovolávajíce se obyčeje, odsoudili přijímání z kalicha pro nekněze jako kacířství; a kdo tak bude lidu posluhovati a neumoudří se, má trestán být jako kacíř. Ejhle, Kristovo ustanovení odsuzuje zloba lidská jako kacířství!

Prosím Tě pro Boha, nedotírej již na mistra Jakoubka, aby nedocházelo k roztržce mezi věrnými, z níž se raduje ďábel. Rovněž, nejmilejší, připrav se na utrpení při požívání chleba a přijímání kalicha a stůj pevně v pravdě Kristově, zanechaje zbytečného strachu; jiné spolubratry posiluj v evangeliu Pána našeho Jezu Krista. Důvody pro obranu přijímání kalicha poskytne ti, mám za to, co jsem psal v Kostnici.

Věrně Kristovy pozdravuj!

Psáno v okovech, v předvečer Deseti tisíců rytířů.“ (21.6.1415)

Bakalář teologie zcela přesně označil koncilní zákaz vysluhování kalicha laikům za pouhý církevní obyčej, který pro něj ztratil autoritu zákona. Autorita obyčeje je velmi vratká, záleží na nás, zda uděláme to, co se obyčejně dělá, anebo se rozhodneme pro něco neobyčejného.

Zákon Kristův o vysluhování chleba i kalicha se stal pro Husa neobyčejným. Navíc, jestliže obyčej protiřečí zákonu (naučení) Kristovu, pak není možné koncilní (církevní) obyčej poslouchat. Hus velmi případně označuje koncil za postižený lidským zlobným afektem a tedy nerozumností. Jen nerozumný koncil považuje příkaz Kristův za kacířství.

Husité tedy užívali rozumu a nestavěli na slepé víře. Počítali s darem rozumnosti. Ve svých písních zpívali nejen o božím milosrdenství, ale též o božím daru rozvahy odvahy a poslušnosti slova Kristova.

  1. Strategie umírněných husitů

Reformátoři se rozhodli z teologických důvodů obnovit vysluhování kalicha pro laiky,

aby i laici měli stejné podmínky pro svou spiritualitu jako kněží. Čeští reformátoři (kacíři) reformovali církev zezdola, na rozdíl od církevního „konciliárního hnutí“, které očišťovalo prostřednictvím církevních koncilů (shromáždění biskupů, doktorů teologie a dalších náboženských funkcí). Koncily rozkazovaly seshora – cestou soudní moci a práva, cestou kletby a trestu. Středověké reformní konciliární hnutí tvrdě umlčelo a krvavě „očistilo“ církev od Jana Husa (1415) i Jeronýma Pražského (1416). Ukončilo sice papežské trojvládí,

nenastolilo tím však mír a konec zneužívání církevních funkcí, konec korupce a tunelování církevních úřadů. Čeští reformátoři v čele s Jakoubkem ze Stříbra navázali na požadavek Matěje z Janova o častějším vysluhování Večeře Páně a navíc – podle zákona Kristova. V Husově příklonu k biblickým textům jako základu spirituality věřícího se rodí nový typ zbožnosti, kterou věřící člověk v kontextu latinské mše nenašel. Kázání se důsledně začínají držet biblického textu – viz Husovy postily. Biblické texty se stávají prvním důležitým prvkem spirituality a proslavený výrok papeže o vzdělané ženě, znající bibli lépe než preláti, nesvědčí zřejmě o rozšířenosti biblí, jako spíše o rozšířenosti o znalosti některých biblických úryvků a biblických perikop, které byly připojovány k textu nedělních postil.

Druhým důležitým prvkem spirituality se od počátku stává česká duchovní píseň. Modlitebně-duchovní život věřících byl výrazně ovlivněn těmito zpívanými vyznáními. Nezapomeňme, že v románském i gotickém kostele se tehdy nekázalo a nesmělo se tam zpívat česky. Zpívat se mohlo pouze mimo kostel na poutích a byly povoleny pouze čtyři písně (Hospodine pomiluj ny; Svatý Václave; Bouh všemohúcí; Jezu Kriste, štědrý kněže). S českou reformací se rozvinula česká duchovní píseň a začalo se zpívat v kaplích v kostelích a modlitebnách. Později zpívala nejen literátská bratrstva, ale také celá shromáždění. Zde má původ exploze vydávání kancionálů v Jednotě bratrské zákona Kristova právě v době knihtisku (Piesničky – 1501 – tento kancionál má pro zkoumání bratrských písní stejný význam, jako pro husitské písně představuje Jistebnický kancionál – asi z roku 1420, nalezen v Jistebnici roku 1872). Proto se dá později charakterizovat protestantská spiritualita jako spiritualita biblických textů (hesel) a duchovních písní, a katolická jako spiritualita růžence a společných modlitebních přímluv.

V české reformaci se zrodilo též vědomí důstojnosti obyčejného člověka (Jakoubek, Hus, Mikuláš z Pelhřimova aj.) a také otázka věrnosti zákonu Kristovu a proto též svobody svědomí (svědomí zjitřené zákonem Kristovým) a proto též odpovědnosti ve všedním životě.

Proto bakalář teologie Jan Hus dopisem adresovaným do Prahy tři týdny před popravou vyzval k občanské i náboženské neposlušnosti. Nespravedlivý zákon se nesmí poslouchat, i kdyby člověk sklidil posměch nebo trest. Zdůvodňuje to odkazem na Ježíšova blahoslavenství a na lidskou schopnost snášet utrpení a pronásledování za Kristovu věc.

To platí v každé době. Věřící nesmí přitakávat náboženské či politické diskriminaci, a nemá mlčet k segregačním nařízením magistrátu či starostenského úřadu ani dnes. Husova výzva k neposlušnosti nespravedlivých zákonů není specifikem jen české reformace. Již pro Aurelia Augustina nespravedlivý zákon není zákonem, jak připomíná doktor teologie, baptistický kazatel Martin Luther King. Podobné hlasy bylo slyšet již z Ženevy (Theodor Beza, a vlastně i Jan Calvin, který nakonec také přitaká k právu na odpor, pokud vladař brání věřícím ke ctění Boha). Právo na odpor a občanskou neposlušnost zaznívá také ze Zásad ČCE, které byly schváleny v roce 1966, vydány tiskem v roce 1968. Zásady ČCE byly dodržovány a v některých dopisech i citovány zejména těmi, kteří se hlásili k Chartě 77. Z hlediska Zásad ČCE byla obhajoba lidské důstojnosti a lidských práv legitimním počinem, a nikoli znepokojováním církve.

Zakončíme tedy citátem ze Zásad ČCE: „Protože je křesťanu právo znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, tj. vědomí práva a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana. Ve společnosti musí být důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí ochrany člověka před tvrdostí litery práva, která nehledí k životním okolnostem. Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však tak, aby nemusilo dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští i revoluční vzpouru, jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií nenapravitelných vladařů.“

Pozn. Pražská ekumenická slavnost – 12. 10. 2014 – osvětluje význam počátků české náboženské reformace 15. století pro post-sekulární společnost 21. století. Slavností se přiznáme k probíhajícímu celosvětovému mezi-náboženskému dialogu, který iniciovali v Chicagu (1993) zástupci mnoha světových náboženství Prohlášením parlamentu světových náboženství: „Bez smíru mezi náboženstvími není smíru mezi národy.“

V době probíhajících válek na Ukrajině, v Sýrii, v Iráku je zapotřebí hovořit o tomto mezi-náboženském dialogu a mezinárodním úsilí zástupců – většinou laiků – a nacházet společnou řeč. Proto do programu slavnosti byla zařazena panelová debata, dotýkající se problému soužití se sociálně vydělenými.

 Literatura:

  • Coufal Dušan, Polemika o kalich, mezi teologií a politikou 1414 – 1431, Kalich 2012.

  • Čechura Jaroslav, České země v letech 1378 – 1437, Praha 2000.

  • Hattenhauer, Hans. Evropské dějiny práva, Beck, Praha, 1998.

  • Horníčková Kateřina/Michal Šroněk (eds), Umění české reformace, (1380 – 1620), Academia, Praha, 2010.

  • Hromádka, Josef, Lukl, Zásady ČCE, Praha 1968. Zásady ČCE byly vypracovány na podnět XIV. synodu (1963): J. L. Hromádka

       (předseda komise), autoři jednotlivých kapitol: Jan Čapek, Božena Komárková, Jan Milíč Lochman, Lubomír Moravec, Rudolf Říčan,

       Josef Smolík, František Škarvan a Jiří Vebr. Komise po tříleté práci předložila výsledek XV. Synodu (únor 1966), vydáno 1968.

  • Kejř Jiří, Z počátků české reformace, Brno, 2006.

  • Le Goff, Jacques, Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad 1999.

  • Le Goff, J. a J. C. Schmitt, Encyklopedie středověku, 2002.

  • Mikuláš z Pelhřimova, Vyznání a obrana Táborů, Praha, 1972.

  • Molnár, A., František, M. Dobiáš, Husova výzbroj do Kostnice, Praha, 1965.

  • Molnár, Amedeo. Slovem obnovená, Praha: Kalich, 1977.

  • Molnár, Amedeo. Valdenští, evropský rozměr jejich vzdoru, Praha, Kalich, 1991.

  • Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě Praha, Sefer, 2001.

  • Rejchrtová, Noemi. Administrátor Václav Koranda o lichvě, in: Acta reformationem Bohemicam, Praha 1978.

  • Spunar, Pavel a kolektiv, Kultura středověku, Praha, Academia, 1995.

  • Spunar, Pavel, Kultura českého středověku, Odeon 1985.

  • Šmahel, František, Jan Hus, život a dílo, Argo, 2013.

  • Škarka, Antonín, Půltisíciletí českého písemnictví, Praha 1986, Odeon.