Ke II. Helvétské konfesi – Vyznání v dějinách církve

helveticaVyznání neboli konfese jako literární útvar není v dějinách církve ojedinělý jev. Od apoštolských počátků potřebovala církev biblické poselství proroků a apoštolů – vedle slavení Boha shromážděními a službami – také jasně vymezit a slovně vyjádřit. To proto, aby křesťané předešli omylům a nedorozuměním ve vlastních řadách i ve svém okolí. Je např. doloženo, že už v apoštolské době každý nový křtěnec potvrzoval svou víru formulí: Věřím v Boha, Otce všemohoucího i v Ježíše Krista, jeho jednorozeného syna a Pána, v Ducha svatého , v církev a ve vzkříšení. V těchto slovech každý rozezná zárodek Apoštolského vyznání víry. Toto vyznání už od 2. století až podnes vyznávají všechny křesťanské denominace světa.

V dalším, tzv. patristickém období církevních dějin se ovšem objevovaly nové otázky. Ty přinutily církev, aby biblickou zvěst domýšlela do nových podmínek. Jakmile se od milánského ediktu v r. 313 křesťané mohli bez překážek veřejně shromažďovat, zvolili způsob, jímž budou sporné otázky řešit: koncilem (neboli sněmem či synodem). Vlastně měli vzor už v prvním, ještě apoštolském sněmu, který se konal před obdobím pronásledování a je zaznamenán

v knize Skutků apoštolských 15, 4-29. Způsob rozhodování vystihuje verš 28: rozhovor a modlitba. Do tohoto období patří tzv. Nicesko-cařihradské vyznání (325, 381), Chalcedonské (451), a tzv. Athanasiovo. Všechna tato vyznání vycházejí z apoštolského a dále je vysvětlují a rozšiřují. Tato vyznání jsou také přijímána všemi křesťanskými církvemi světa.

Rozpad církve na Východní a Západní (1054) znemožnil další společný postup.

V dalších staletích získala Západní středověká církev veřejnou politickou i hospodářskou moc, dříve nepředstavitelnou. To ji také změnilo nejen ve věcech praktických a správních, ale také i bohoslužebných a věroučných. Když pak v 15. a 16. století reformátoři poměřovali její učení i slavení s Písmem, nemohli nevyslovit své výhrady. Potřebovali přesnými formulacemi sdělit veřejnosti i panovníkům, jak věrně tlumočit soudobým generacím biblické poselství, jak se má utvářet život církve i veřejný život. Tak se po staletích církev vracela ke slovním formulacím vyznání. Tato novodobá vyznání však už měla vlastní strukturu, byla výsledkem bedlivého studia reformátorů, byla také rozsáhlejší. Často bývala také adresována veřejné moci, takže to byly zároveň politické texty své doby. Jejich základ býval většinou dílem teologa-jedince, avšak jako celek bývala přijata po bedlivé diskusi celým příslušným společenstvím, opět metodou rozhovoru a modlitby.

Za nejstarší vyznání tohoto druhu je možno pokládat české tzv. Čtyři pražské artikuly. V nich čeští stoupenci dědictví Jana Husa po jeho odsouzení a upálení vystihovali své pochopení biblické poslušnosti. Autorem tohoto textu byl pravděpodobně bohoslovec Mikuláš z Pelhřimova a text byl předložen jako požadavek husitů císaři Zikmundovi v roce 1420.

Evropsky a posléze světově vlivné se stalo až Augsburské vyznání, předložené na sněmu v německém Augsburgu roku 1530. Jeho autorem byl bohoslovec Filip Melanchthon, přítel a souputník Martina Luthera. To se stalo základním textem, k němuž se hlásí všechny luterské církve. Avšak i v dalších evropských zemích se rychle šířila nutnost nově formulovat obsah víry. Reformace však nebyla jednotná, v různých zemích se důrazy i zkušenosti odlišovaly církevně i politicky. To vedlo k soupisu řady dalších textů, takže jsou historici, kteří dokonce období od poloviny 16. do poloviny 17. století nazývají věk konfesí. Nejvlivnějšími se posléze prokázala švýcarská vyznání: tzv. I. helvetské (1536) a především II. helvetské, jehož výročí si letos připomínáme.

Avšak ani česká Jednota bratrská nezůstala stranou. Když vzdorovala nepříznivému tlaku habsburské monarchie, nechala sepsat tzv. Počet z víry a roku 1536 jej předložila vídeňskému císaři – bez valného výsledku. O čtyřicet let později táž Jednota – už spolu s většinovou církví podobojí – sepsala tzv. Českou konfesi a roku 1575 ji předložila dalšímu císaři, opět s malým úspěchem. Plného uznání se českým protestantům dostalo až Rudolfovým majestátem 1609, avšak ani to netrvalo dlouho.

Po bělohorské bitvě v r. 1620 nebylo v naší zemi povoleno žádné jiné vyznání než římsko-katolické a židovské. Nikdo se tedy nemohl veřejně hlásit k žádné z reformačních konfesí. Teprve po tolerančním patentu 1781 konečně dovolila habsburská monarchie na svém (tedy i našem) území jiná vyznání, avšak jen ta, jež byla už v okolních zemích uznaná:

augsburské (neboli luterské) a helvetské (neboli reformované, kalvínské). Většina sborů se přihlásila právě ke II. helvetskému. Až po tzv. císařském patentu 1861 mohly vznikat další denominace.

Českobratrská církev evangelická při svém vzniku r. 1918 prohlásila za svá základní vyznání – vedle všech z doby apoštolské a patristické – také Čtyři pražské artikuly. A z

Z reformačních vyznání se hlásí ke čtyřem. Ke dvěma z českých: dějin Bratrskému a Českému a dalšími dvěma se připojuje k evropské a světové reformaci. Jsou to zmíněné Augsburské a právě II. helvetské.

Texty všech těchto vyznání byly vydány v roce 1951 Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou v knize s názvem Čtyři vyznání.

Blahoslav Hájek

(Autor je evangelický farář)