2014 – Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se narodil před 450 lety

Krystof_HarantNarodil se na hradě Klenová u Janovic 2. října 1564. Jeho otec Jiří Harant byl na sklonku života císařským radou u Rudolfa II. O dětství mnoho nevíme. Měl šest vlastních sourozenců. Základní vzdělání získal patrně u domácího učitele a na škole v Plzni. Jako dvanáctiletého ho otec poslal k arciknížeti Ferdinandu II. Tyrolskému do Innsbrucku.

Tehdy tam bylo středisko středoevropské renesanční vzdělanosti. Arcikníže byl syn Ferdinanda I., prvního Habsburka na českém trůnu. Působil v Čechách jako místodržící. Prosazoval důsledně katolické zájmy, ale podporoval také vědu a umění.

V Innsbrucku se Kryštof zdokonalil v jazycích a díky veliké knihovně se seznámil s antickým světem. Měl také možnost věnovat se důkladně hudbě. Důležité byly také jeho styky s cizinci, kteří s ním studovali. Vrátil se domů po osmi letech, když mu v roce 1585 zemřel otec. O tři roky později se oženil s Evou Kateřinou Černínovou z Chudenic. 1593 se účastnil tažení do Uher proti Turkům. Za to získal od Rudolfa II. roční rentu 700 zlatých.

1597 mu zemřela manželka. Rok nato se po dlouhých přípravách vydal se svým švagrem Heřmanem Černínem na cestu do Jeruzaléma. Jeli do Benátek a odsud lodí přes Krétu a Kypr do Jaffy. Byli v Jeruzalémě, v Betlémě, v Jerichu, u Jordánu a u Mrtvého moře Z Gazy vypluli do Egypta. V Káhiře je přijal francouzský konzul. Dostali se až na Sinaj do kláštera sv. Kateřiny. Po návratu do Káhiry chtěli k pyramidám, jenže byly právě záplavy. Koncem roku 1598 se vrátili do Čech.

Harant se později usadil na hradě Pecce, kde psal cestopis. Rudolf II. mu dal 1607 výhradní právo k vydání. Dílo vyšlo ve dvou svazcích. První svazek obsahuje dlouhou předmluvu o užitečnosti cestování. Celé dílo je doplněno citáty z téměř šesti set knih. Jsou tam i četné Harantovy kresby.

K rozvoji Harantových uměleckých zájmů došlo až na dvoře císaře Rudolfa II. Zde působila dvorská kapela a skvělí hudebníci z Nizozemska, Itálie a z Německa. Harant sám napsal několik skladeb. Nejstarší dochovanou je šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino, složené v Jeruzalémě 1598 podle žalmu 125. Druhé v plnosti dochované dílo je pětihlasé moteto Maria Kron, vyšlé v Bavorsku o několik let později. Nejvýznamnějším jeho dílem je Missa quinis vocibus. Mše vznikla před rokem 1610 a byla zachována v rukopise v knihovně ve Vratislavi. J. B. Čapek se dokonce domnívá, že Harant měl na Pecce veliký hudební soubor a že sám hrával nejobtížnější houslová party.

Na počátku 17. století se Harant dostal do císařských služeb. Oba muže spojovala láska k umění a k vědeckému bádání. 1603 byl povýšen do panského stavu. V témž roce se podruhé oženil, když první manželka a děti podlehly moru. Tímto sňatkem získal hrad Pecku. Jenže roku 1607 paní Barbora při porodu zemřela a Harant se oženil potřetí, s Annou Salomenou.

Po smrti Rudolfově sloužil Harant i králi Matyášovi jako dvorní rada. Po přesídlení krále do Vídně byl však propuštěn. Proto se roku 1612 neúčastnil volby Matyáše císařem. Za dva roky poté jel s Oldřichem Pruskovským do Španělska ke králi Filipovi III., aby mu odevzdali řád zlatého rouna. Navštívili přitom i Santiago de Compostela s hrobem Jakubovým.

V dalších letech žil Harant v ústraní na Pecce. Ke svým padesátinám dal pro místní kostel ulít zvon s nápisem VIDIT DEUS OMNIA, QUAE FECERAT, ET FUERANT VALDE BONA (Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré).

V této době, kdy někteří evangeličtí šlechtici, jako Lichtenštejn, Slavata a Valdštejn, prozíravě a zištně přešli na katolickou stranu, přidal se Harant v roce 1618 k evangelíkům. Zřejmě z hlubokého přesvědčení. Ve své knihovně měl třeba Boleslavský bratrský kancionál (1531), Ženevské žalmy v německém překladu i Husovy knihy. Jistě na něho měli vliv i okolní evangeličtí šlechtici.

Když bylo v květnu 1618 zvoleno třicetičlenné direktorium, které se ujalo vlády, Harant v něm nebyl. Na sněmu byl Harant pověřen funkcí vojenského komisaře v slánském, litoměřickém, žateckém a rakovnickém kraji. To už se po smrti Matyášově ujal vlády Ferdinand Štýrský. V červenci se účastnil tažení proti Vídni a z děl ostřeloval panovníkovo sídlo.

Po volbě Fridricha Falckého za českého krále byl Harant jmenován radou dvorského soudu a prezidentem České komory. Přišla Bílá hor. Harant tam nebojoval, nepatřil k vůdčím postavám povstání. 13. listopadu 1620 vyznal lítost nad svým vystupováním proti Ferdinandovi II. Přesto byl v březnu 1621 zatčen na Pecce a popraven na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621. Historik Pekař říká, že ho dal Ferdinand popravit za to, že přesně střílel z deseti děl do oken císařského hradu při obléhání Vídně 1619.

J. A. Komenský ve své Historii o těžkých protivenstvích církve české cituje kněze Rosacia s Harantovým vyznáním::“Tolik jsem krajin světa projel, u tak mnoho pohanských národů býval, tak mnoho na zemi i na moři nebezpečenství vystál, a nyní, hle, v vlasti mé nevinně smrt násilná mi se činí! A to rukou těch, jimž jsem po všecken věk svůj sloužil, jako i otcové moji. Bože, jim odpusť.“ A jda, modlil se: „V tě, Hospodine, doufal jsem, nebuduť zahanben na věky.“

Miroslav Frydrych