Luther. Finále středověké zbožnosti

Luther_VokounPůvabná knížka evangelického teologa Jaroslava Vokouna o reformátorovi Martinu Lutherovi, vydaná na počátku jubilejního roku 2017 katolickým nakladatelstvím, přichází na český trh právě včas. Kdokoli se bude chtít něco nového o Lutherovi v tomto reformačním roce dozvědět, nemůže nechat tuto publikaci stranou. Vokoun totiž přináší rozbor a výklad Lutherovy zbožnosti, tedy téma, které u nás dosud nikdo v takto utříděné podobě nezpracoval, a přitom jde o vlastní jádro Lutherovy monumentální osobnosti. Český čtenář má k dispozici již několik vzácných titulů, které s Lutherovou reformací souvisí, ale Vokounovu knížku lze přesto označit za průlom. A nejen kvůli způsobu psaní, který je přístupný zároveň expertům i amatérům, teologům i presbyterům, odborníkům i laikům.

Vokoun hlavně v celé své knížce naléhavě ukazuje, že tím vůbec nejdůležitějším bylo pro Luthera Boží slovo, Boží jednání. „Věřit znamená svěřit se Božímu jednání. To je víra Abrahamova, Jóbova, Pavlova. To je víra, jak ji jako příklad žil Ježíš Kristus. To je i víra Martina Luthera.“ Cílem bohoslužby podle Luthera bylo, aby se Slovo v našem životě dávalo do pohybu, a tím Slovem je sám Kristus. Tento pohyb v nás vyvolává celá bohoslužba, jak kázání, tak svátosti, modlitby, písně; v celé liturgii i v celém našem životě chce Boží slovo v moci Ducha svatého vést zápas se silami zla, pokud se mu dáme k dispozici. Slovo Boží, to není jen samotné čtení, i když to především (už samo předčítání v nás má probouzet radost ze sblížení s Bohem, proto Luther mluví v souladu s tradicí o „sladkosti“ Božího slova), ale patří k němu i modlitba, meditace a zkušenost (zkoušky a pokušení).

Lutherův řádový představený Johannes von Staupitz jednou Lutherovi řekl, že je dobré, když přicházejí zkoušky, protože ďábel nechává v klidu pouze ty, které už má v kapse. Tuto epizodu uvádí Vokoun v souvislosti s výkladem o charakteru Lutherova vztahování k Božímu slovu, při němž se nechal ovlivnit zejména Bernardem z Clairvoux. Boží slovo je zde představeno jako síla, která reálně působí a která jedině přemáhá zlé. Tuto sílu, tuto nejvlastnější dynamiku reformace, potřebujeme znovu zakoušet ve svých sborech, ve svých rodinách, ve svých životech, potřebujeme s ní udělat osobní zkušenost. Nepřekvapí proto, že jihočeský teolog jako shrnutí Lutherovy teologie představuje jeho výklad Mariina chvalozpěvu Magnifica (L 1,46-55).

Čtenář se může v jednotlivých kapitolách soustředit na řadu dílčích témat, spojených s Lutherovým prožíváním víry, např. jak rozuměl Boží vládě v soukromém životě křesťana a ve světě anebo jakou metodu užíval při četbě Písma. Nenajdeme zde však mnoho životopisných údajů, v takovém případě je nutno sáhnout např. po již klasické knize Amedea Molnára Na rozhraní věků. Doporučit lze i Knihu svornosti, soubor vyznavačských luterských spisů, který máme v češtině k dispozici i s teologickými úvodníky díky Molnárově nástupci Martinu Wernischovi.

Není bez zajímavosti, že evangelický teolog Jaroslav Vokoun píše knížku o Lutherově spiritualitě pro katolíky i evangelíky a další zájemce. Je z toho patrno, že staletá animozita mezi oběma církevními útvary už definitivně vyvanula a vstoupili jsme do dějinné epochy vzájemného poznávání a sbližování. Svůj význam má i skutečnost, že Lutherův rok zahajoval spolu s představiteli Světové luterské federace ve švédském Lundu i papež František. Ty nejkonzervativnější a nepříliš bystré katolické kruhy na to reagovaly bonmoty, že papež se stal luteránem anebo že se blíží svatořečení Martina Luthera. O to vůbec nešlo, to zásadní je – a v tom papež s reformátorem našli společnou řeč – aby Boží slovo hrálo v životě církve první housle, aby mělo primát.

Martin T. Zikmund    

Vokoun, Jaroslav: Luther. Finále středověké zbožnosti.
Karmelitánské nakladatelství 2017, 282 s.

Vyšlo v Českém bratru 4/2017