Martin Luther a české země

martin-lutherOhlášené téma nevyčerpám; dřív bych vyčerpal vás. Je totiž nesmírně rozsáhlé. Vposledu by k němu patřily veškeré dějiny tuzemského protestantismu od 16. století a jeho kulturního vyzařování. Vždyť i zprostředkované a nepřímé vlivy se počítají, a Luther je v tomto smyslu v reformaci všudypřítomný jako nikdo jiný. Není tedy tak docela nemístné, jestliže v letošních oslavách vzpomínky na reformaci a na Luthera částečně splývají. Saský reformátor skutečně patří k těm několika obřím postavám církevních dějin, po nichž toho jen málo zůstalo stejné jako před nimi. A platí to i ze zdejší perspektivy, jakkoliv se jinak můžeme pyšnit historickou skutečností, že tu již před Lutherem byla reformační praeludia silnější než kde jinde – čehož si on sám byl vědom a svých předchůdců si vážil. To by byla jedna možnost, jak k látce přistoupit: shrnout reformátorův pohled na Čechy. Ale o něm už jsem porůznu psal i přednášel, a nechtěl bych se zde opakovat. Tentokrát to tedy zkusím opačně, a nechám před vámi defilovat několik výrazných postav Lutherových českých přátel, v přímějším i přenesenějším smyslu slova. Nutně musím provést jen úzký výběr, ale snad i ten znázorní leccos obecněji platného. Pokusím se vyhnout nejznámějším osobnostem, ale snad vás přesvědčím, že ani ty, které jsem vybral, nebyly bezvýznamné.

Své vyprávění však přece jen odvinu od jednoho z dopisů, jež do Čech poslal Luther sám. Patří myslím k těm poutavějším. Reformátor se jím na sklonku roku 1524 obrátil na p. Buriana Sobka z Kornic. Je sice poměrně krátký, adresáta však oslovuje vskutku osobním tónem, a nese se ve stylu psaní útěšných – což příjemce věru potřeboval. Tehdy se totiž nacházel v pražské šatlavě, a list k němu musel být propašován skoro jako „moták“. Před údělem kriminálníka ho neuchránilo, že byl původem šlechtic, byť nižšího stavu, vladyka ze starého rodu – původem slezského, ovšem pocházel z větve, jež se nedávno usadila na Chrudimsku. A neuchránila ho ani skutečnost, že byl sám právníkem. Dobře vzdělaným, ozdobeným i doktorátem. Ten v příběhu hraje svou roli již s ohledem k místu, kde jej p. Sobek získal. Stalo se tak totiž v saském Wittenbergu, tzn. na stejné univerzitě, na jaké působil i Luther. Není zřejmé, zda právě tam šel studovat spíše shodou okolností, nebo ho tam již přitáhla pověst reformátorského kruhu – zato je zcela jisté, že když se tam s Lutherovou zvěstí z té největší blízkosti seznámil, věru ho neodstrašila, naopak se stal jejím oddaným stoupencem. V Čechách se znovu objevil 1521, a hned po sobě zanechával výrazné stopy jako šiřitel Evangelia. Zprvu, pravda, anonymní – ale to mělo i smysl služby, protože nešířil své vlastní jméno, ale překládal Lutherovy texty. Velmi pohotově. Slavnou reformátorovu řeč před říšským sněmem ve Wormsu vydali v pražské tiskárně Pavla Severýna z Kapí Hory jen několik týdnů poté, co byla pronesena. Zajímal je na jedné straně reformační program, včetně gesta, jakým bylo demostrativní spálení papežské buly, jež Luthera chtěla vyobcovat z církve – ale sledovali i obsah evangelického učení, a do hloubky. To dokazuje především traktát O křesťanské svobodě, nejvýznamnější spis, který tehdy Sobek přetlumočil. Ten nevyšel v Praze, ale v Litomyšli, v tiskárně, již provozovali čeští Bratří. I to dokresluje situaci: Jednota se svého času od církve pod obojí separovala, a zanechalo to po sobě mnoho hořkosti. Společné zaujetí luterskou reformací bylo důležitým faktorem, který napomáhal novému sblížení. Ale je nutno dodat: u některých. Dvoubřitý meč Evangelia také rozděloval, a to nejen dosavadní římské katolíky, ale i utrakvisty. Sobek patřil k těm, kteří celkem samozřejmě přijali, že Luther legitimně navazuje na odkaz husitů, a legitimně ho také rozvíjí, vede dál. Jiné však taková představa přímo urážela. Budou nám zrovna Němčouři radit, jak kázat evangelium! Po tom, co nám jejich pradědové udělali, už by měli jen mlčet. A my si své věci budeme dělat po svém, jako od nepaměti, nosit monstranci a kalich v procesí a co nejblíž za nimi svá ctihodná břicha. Nu, a pak tu jako obyčejně byla většina, jež se nedovedla tak docela orientovat sama – a o jejíž duše se vedl zápas z obou stran. Po nějaký čas se zdálo, že stoupenci evropské reformace by mohli nabýt převahy, že čerstvý vichr ze Sas napomůže, aby česká církev konečně přeťala polovičaté, ale i tak svazující vazby k Římu. 1523 získala reformní strana převahu v důležitých orgánech, k jakým patřila také pražská městská rada. Dr. Sobek v ní zaujal jedno z klíčových míst: stal se kancléřem. Jako takový měl na starosti samozřejmě i jinou důležitou agendu, nicméně na srdci mu ležela hlavně ta reformační. V naději, že situace uzrála, požádali Pražané Luthera, aby pro ně sepsal programový spis, který odůvodní, že ke svěcení kněží ani volbě biskupů není zapotřebí římské aprobace, a vyzve k příslušné akci. Rád jim vyhověl, latinský originál byl otištěn v listopadu, a v prosinci již i český překlad – Sobkův. Jenže ofenziva mobilizovala i síly protivníků. Volby r. 1524 opět posílily i jejich posici v pražské radě. Ctižádostivý administrátor konsistoře pod obojí, jehož jméno škoda připomínat, zvolený za reformisty a u Luthera pečený vařený, obrátil plášť. Ale našla se řada jiných statečných, kteří se nesklonili. A momentální mocipáni vůbec neměli jistotu, že před nimi obstojí v čestném zápase. Sáhli tedy po tvrdších zbraních. Uprostřed léta provedli puč a nastolili brutální diktaturu. Jedním z prvních, kterých se potřebovali zbavit, byl pochopitelně Sobek. Jeho zatčení se ujal hrubý mistr řezník, který mu nicméně dal najevo, že zná jeho nejnovější překlad, a že mu pořádně leží v žaludku. Z theologie asi mnoho nepochytil, zato nenechal bez povšimnutí výraz, který patřil do jeho vlastního oboru. Sobek byl totiž tlumočníkem věrným i potud, že nevynechal lutherovsky expresivní výrazivo. Zmínil se tudíž i o kněžích od biskupů „olejem špikovaných“. A tak ho teď překřtili na „Dr. Špika“. Je pravda, že z tehdejších vězňů nedopadl nejhůř; byli i mrtví. Přesto však patřil k těm, kteří byli trestáni poměrně tvrději. Žalář měl zostřený, smrdutý, a zůstal v něm po 9 měsíců. Velká to škola a těžká prověrka křesťanské svobody, již mu připomínal i Luther ve svém listu: „Tys zajatec Kristův a jeho věrný služebník – avšak Kristus je živ a kraluje.“ Když byl Sobek konečně propuštěn, neboť se nenašel žádný důkaz pro obvinění, že se podílel na vražedném spiknutí, a také, že Lutherův spis zfalšoval, zůstal přesto vypovězen mimo Prahu. Uchýlil se tehdy na Moravu, jmenovitě do Olomouce, a zůstal živ již skromněji, v bezpečnější vzdálenosti od ostrého světla reflektorů, upřeného k velkým dějinám. Do té míry, že ani přesně nevíme, kde zemřel, a kdy – někdy po r. 1544. Nicméně o odchodu do ústraní smíme mluvit jen s omezením. Ano, z předchozí lekce si nejspíš vzal jakési poučení. Na jeho pozdějším překladu Carionovy kroniky literární historiky zaráží, jak je jeho styl ve srovnání s předchozími pracemi „suchý a bezbarvý“. Přílišného „špikování“ ho to pražské propečení asi odnaučilo. Ale neodradilo ho od toho, aby prostředkoval další styky s Lutherem teď alespoň těm českým Bratřím. Dokonce pro ně pracoval na jejich Počtu z víry, který toužili vydat s reformátorovým doporučením – když jim ho bratr Michael Weiße přeložil příliš „po curyšsku“, byl to právě utrakvista Sobek, který text převedl do němčiny „wittenberské“. Je tedy zřejmé, že tomu, zač zaplatil, zůstal věrný.

Jednota jeho pomoc vděčně přijala, ovšem nebylo tomu tak, že by ji s Lutherem musel teprve seznamovat. I ona již dávno měla své osvědčené spojky do Wittenbergu. A já bych z nich rád vyzvedl postavu, jež mi připadá až podceněná, ve stínu známějších, jejichž prostředkování lutherovských podnětů však bylo relativně méně vyrovnané. Mám na mysli Benedikta Bavorynského z Bavoryně a Vlčího Pole. Shodou okolností tedy také rytíře už svým rodem. Narodil se v Turnově, studoval v Praze, a k Jednotě přistoupil až v dospělém věku, někdy na počátku 16. stol. – kdy už v ní dominoval méně sektářský směr Lukáše Pražského, i vůči šlechtě otevřenější. Sám Lukáš se mu tehdy musel věnovat, protože ne každý farář by hloubavému, theologicky nadanému muži uměl vysvětlit zdánlivé rozpory v bratrském učení o sv. Večeři Páně. Když se potom rozproudila evropská reformace, prokázal bratr Benedikt větší otevřenost ducha než Lukáš, pravda již starý. I v Jednotě luterské vlivy inspirovaly – a polarizovaly. Sevřená, ukázněná organizace malé výběrové skupiny konfrontace tlumila a dodala jim spořádanějšího rázu, zde k žádným bratrovražedným bojům nedošlo – ale víme, že i kousavé řeči umějí udělat své. Tady se nesly v duchu: počkáme si a uvidíme, jestli mladší bráškové, co tolik nadělají se svým vyšším vzděláním, také někdy dozrají. Bratr Benedikt naopak patřil k těm, kteří od počátku nepochybovali, že se ve Wittenbergu budou mít hodně co naučit. Soukromě se tam vydal již někdy na sklonku 10. let, a osobní setkání s reformátory ani jemu nepřineslo žádné zklamání. Naopak se zde po nějakou dobu zdržel i jako jejich student – a jako takový se podílel na postupně stále oficiálnějších misích Jednoty do Sas. Dokonce se zdá, že to mohly být teprve tyto impulsy, které ho osmělily, aby se stal bratrským knězem; ordinován byl na podzim 1521. Ve svých funkcích pak zjevně uměl stát v trpělivém pozadí za jinými, nicméně ne tak, že by se klátil jako třtina; sledoval jasnou linii. Od sklonku 20. let, tedy příznačně poté, co bratr Lukáš zemřel a sbližování s luterány se urychlilo, slyšíme i o Bavorynského spisech. Měla jich být celá řada, zřejmě vesměs pastýřsky zaměřených, ale většinou už z nich známe jen názvy. Lze toho litovat, protože dvě knížky, jež se nám dochovaly, jsou docela mimořádné. Ani v podrobných dějinách české literatury se o nich nehovoří, a přitom ve své době patří k nejčistším tvůrčím ozvukům evangelické zvěsti v oněch potencích, jež Luther uvolnil. Ospravedlnění vírou v nich mocně rezonuje – uprostřed společenství, jež se po celou dobu své existence muselo potýkat s moralistními sklony a zákonickými svody. A přitom jde zároveň o překlad do řeči tohoto společenství, který se jistě vyhýbá tomu, co Bratřím vadívalo na některých Lutherových žácích: Bavorynský pro doktrínu nikterak neopustil zájem o životní éthos – a to nejen individuální, ale právě i obecenstevní. V Knize o pravém náboženství křesťanském je přímo pointou výkladu: slouží-li Bůh tolika způsoby lidem, pak pravé náboženství znamená vydávat sám sebe k obecnému užitku – neskrývat se před lidmi, lopotícími se ve světě, jako psi před mouchami, jak to činí mniši, římští i neřímští. Přijmout třeba i občanské funkce. „Neb kdož jiných požívá a sám se v obci užiti nedá, ten obcování svatých nemá.“ I to je ovšem velmi luterské a ne každému starému Bratru po chuti. Je ostatně pozoruhodné, že Bavorynského výklady se hranicemi Jednoty nijak neomezují, aspirují na podání obecně křesťanské. To je snad ještě zjevnější ve Čtyřech Bratří rozmlouvání o pravém požívání dokonalého spasení, jež se také mimo bratrské prostředí skutečně rozšířilo a svého autora přežilo, tištěno ještě 1558 v Polsku a 1563 v Praze. Zde dva křesťanští začátečníci, Radostný a Smutný, ukazují, že příliš lehkomyslní i příliš pochmurní hodnotí špatně jak vlastní situaci, tak lidi vně, což obojí překáží křesťanskému jednání. Pokročilý Střídmý je tedy káře a poučuje – ale poslední slovo má Pokojný, který všechny smiřuje a upevňuje ve víře. Pozoruhodné prolnutí principu vychovatelsky odstupňovaného členství v Jednotě s evangelickou teologií křesťanské svobody, při živém porozumění pro mystické pozadí obojího konceptu. 1531 bylo Rozmlouvání na synodu přijato za oficiální, učebnicový spis Jednoty – a autor se hned v příštím roce stal jedním z jejích biskupů. Jistě nebylo bez jeho osobní zásluhy, psal-li mu Luther: „Bratří, které jste vyslali, vyložili výrazy, které ve mně budívaly pochybnost, tak průhledně, že se nyní musím prohlásit za dokonale uspokojeného.“ Jenže Bavorynský ve vysokém úřadě naneštěstí nesloužil dlouho. Krátce po sepsání citovaného listu, v létě 1535, ve svém sídle na mladoboleslavském Karmeli zesnul. A že by bylo potřeba vykonat ještě více, aby si naklonil ještě více srdcí, prozrazuje už zvláštní rozpolcenost pozdějšího zápisu do bratrského nekrologia. Ten totiž na jedné straně vyslovil uznání, že bratr Beneš byl „výmluvný, a pro zvláštní až ku podivení v mluvení i v psaní snadnost vznešený.“ Zároveň však poznamenal, že „všecky věci téměř v Jednotě na divné zrumbrejchání přivedeny byly za jeho času“. Tedy že se kolem nich strhl zvláštní rozruch. Některým asi bylo toho svěžího pohybu trochu moc; hlavně však Bavorynský chyběl v tragické době po šmalkaldské válce, kdy jiní krizi orientace nezvládli nijak slavně. Nicméně rozhodně tomu nebylo tak, že by to, čím se Jednota v době bratra Benedikta obohatila, prostě zahodili. Ještě v jejích posledních dobách ve vlasti doporučovala příručka pro vzdělávání bratrských mládenců, aby četli věrné učitele staré i nové, mezi nimiž samozřejmě byl jmenován Luther, a méně samozřejmě, ale zato jako jeden z pouhých tří jménem uvedených autorů domácích, bratr Benedikt.

Je ale pravda, že pokud Luther sám vnímal v čase mezi pražským převratem a svou smrtí Bratří jako uskupení sobě bližší a nadějnější, později se Jednota z různých důvodů otevírala i jiným vlivům, zatímco v církvi pod obojí se přece jen povlovně prosazovali teologové, které lze označit za luterány i v mnohem užším smyslu slova. Na naplnění programu, který tanul na mysli již Sobkovu pokolení, museli čekat osudově dlouho a dočkali se ho tragicky pozdě. Nicméně učili se žít ve stínu konsistoře hlídané protireformačně naladěnou vládou a pouta uvolňovat pomalu, jedno po druhém. Čas od času pak zazněl i nějaký ten znělejší signál. Nejslavnějším z nich bylo přijetí Českého vyznání, jímž se utrakvisté věroučně definovali jako evangelická církev. Jenže i to se stalo ve stylu postupných kroků. Pro počátek, r. 1575, byla jeho svoboda přiznána místním vrchnostem. Naděje, jež se s tím pojily, i obtížnost jejich naplňování si můžeme znázornit na příkladu Jana Štelcara Želetavského. Narodil se někdy v době, kdy oba předešle připomenutí působili. Prý v Kutné Hoře. Tedy ve staroslavně kališnickém českém vnitrozemí. A přesto na veřejnost vystoupí způsobem, pro který ho pozdější pozorovatelé udiveně prohlásí za člověka „ideově úplně závislého na německé kultuře“ – v době, kdy se něco takového nemínilo jako pochvala. Pravda, pokud jde o Štelcarovo formování, může nám něco důležitého unikat, protože o ranější části jeho života víme vůbec jen málo. Nicméně i části jeho druhů stačilo k podobné orientaci domácí vzdělání. Pražská akademie se svými svobodnými uměními byla ostatně typickou průpravou k zaměstnání, jež vykonával původně, jakožto městský písař v Kouřimi. V každém případě však musel číst také teologickou literaturu, a to ne pouze ve stylu co dům dal. A pak nadešla hodina Českého vyznání, a to Štelcara osmělilo, aby opustil své bydlo a odvážil se riskantnější existence: stát se duchovním, ve smyslu, ve kterém zjevně již předtím věřil, ale pro jehož uskutečňování na faře neviděl dány podmínky. Ordinaci si zjednal nejspíše opravdu v protestantské cizině, jak se tehdy již dělalo běžně – a uplatnit se ji pokusil na panství Jaroslava Smiřického. Byli i evangelíci, kteří se odvažovali větších kompromisů v oblasti působnosti konsistoře. Ale ti, kteří se jim chtěli vyhýbat, se uchylovali pod ochranu přijatelně smýšlejících vrchnostenských patronů. Horlivý konvertita Smiřický k takovým patřil. Navíc jeho černokostelecké panství bylo tak velké, že se zdálo nabízet ještě lepší cestu, tu i onde zkoušenou: sdružit místní farnosti v samosprávný celek, který bude moci konsistoř alespoň do jisté míry nahradit vlastními silami. 1577 vidíme Štelcara, dosud jen kaplana, jak takové církevní zřízení sepisuje. Vrchnost je zpečeťuje, zřejmě však nikoli aktem, který si autor představoval: místo vyvolení hodné duchovní osoby nad svými faráři si ponechává otevřená dvířka, aby jimi mohla disponovat podle libosti. A z mráčku také uhodí – ale ne hned. I Štelcar povyšuje na faráře, snad 1580, a po prvních deset let působí převážně na černokosteleckém venkově. Zatímco dříve písařoval, teď káže a spisuje, případně překládá, a prokazuje při tom neposlední nadání. Dobře se mu hodí široké, obecné vzdělání, jež mu nabízí do pera mnoho příkladů a příběhů. Muselo to být zajímavé a povzbudivé poslouchat – pokud posluchač necítil, že si ho pan farář vzal na mušku. Rozhodně se totiž nebál tepat. Jeho spisy nám představují celou škálu nešvarů. Ostatně typických: marnivou módu, cizoložství, magistráty, jimž „milejší korbel než kostel“. Také pověr zachytil tolik, že z jeho spisů dodnes čerpají i národopisci. Jedna z jeho nejznámějších knih se ptala, Mohauli Cžaroděgnjcy a Cžaroděgnice sami od sebe Powětřij / Kraupy / Bauře / Hromobitij wzbuditi a wywesti. Význam jí přičítají mnozí, ale jinak se umějí v hodnocení pozoruhodně rozejít. Jedni ji přeceňují jako „první krok ke světlu“ – protože je evidentní, že kouzelníkům moc upírajíc, spolupřispěla ke skutečnosti, že v českých zemích se čarodějnické procesy nikdy tak nerozmohly jako v řadě jiných krajů. Ale jiní ji zase podceňují, protože prý „vyhání starou pověru pověrou modernější“ – takovou charakteristiku ostatně někteří podepírají již skutečností, že tak činí „doklady z písem svatých“. K charakteristickým cílům Štelcarových šlehů ovšem patřil také otupělý a s pověrou těsně sousedící zvyk církevní. Faráři, kteří přivolovali k modlářství kvůli svým farníkům, na sebe podle jeho přesvědčení přivolávali Boží trest stejně jako ti, kteří tak činili kvůli penězům; v tomto smyslu opravdu na své posluchače nechtěl brát ohledy. Obecně vzato hezká zásada, v praxi však volající po velmi jemných vážkách, nemá-li se ze statečného vyznavače stát odporný fanatik. A dnešní evangelík jistě snadno znejistí, dozví-li se, že jedním z obyčejů, proti nimž Štelcar bojoval, bylo přijímání sv. Večeře Páně dětmi, zavedené v husitské době, jehož možnost my dnes naopak nově objevujeme. Pro pochopení je ale důležitý kontext. Štelcarovi porozumíme lépe, uvědomíme-li si, že spor se týkal hlavně nemluvňátek. Uznat je také nutné jeho hlavní argument: odmítal názor, že děti přijímat musejí, aby byly spaseny. A konečně se nám mnohé vyjasní, přečteme-li si jeho plastické líčení, co vše se při křtu dělávalo a proč: tělo a krev Páně takový obyčejný nevěřící-věřící dítěti dával, aby je „nestrašil šetek“. V tomto kontextu se Štelcar ukazuje spíše jako skutečný evangelizátor svého lidu. Přesto zajisté nebude důvod zbavovat ho veškeré kritiky. Nepochybně chyboval, když neuvěřil v pravost Lutherova někdejšího dobrozdání, ve kterém reformátor odmítl kališnický obyčej přejmout, ale připustil, že není sám o sobě hříšný. Nicméně ta chyba neměla kdovíjak silný původ ve Štelcarově osobním charakteru; spíše se tu projevil jako zcela typické dítě své doby. Tehdejší vyhranění luteráni takoví bývali: chtěli Luthera napodobovat tak přesně, že se ve skutečnosti pokoušeli být luterštější než on sám. A bývali v tom zrcadlovými protějšky příslušníků ostatních konfesí: i ti si chtěli co nejpřesněji vyjasnit tisíc a jednu otázku, v nichž se křesťanstvo v průběhu několika desetiletí fatálně rozhádalo. Dohadujíce se o nich, utišovali rozepře uvnitř skupin, ale zároveň i prohlubovali příkopy vůči jiným skupinám. U Štelcara, který stál na pozicích Knihy svornosti, byla potřeba vyjasnění silně rozvinuta, a i v jeho osobním příběhu platí: pomáhala mu i přivozovala potíže. Sotva překonal několikaletou krizi zármutku nad smrtí manželky, jíž na mnichovické faře „odšed zdravé, zase jsem tělo její ve třech dnech nalezl mrtvé“, musel se vyrovnávat s další ranou. Na konci r. 1590 ho kvůli tahanicím o obřady nechal p. Smiřický zbavit fary v Krutech. Štelcar si tedy potřeboval najít nového patrona, ale podařilo se, a zanedlouho již své příští dílo podepisoval jako farář ve Velké Bystřici pod Libání na Jičínsku a s velkou vděčností je dedikoval rodině Bohuslava Křineckého z Ronova a na Dětenicích – nadšen mj., že pánův syn, vyučovaný v Drážďanech s dětmi kurfiřtovými, ovládá Lutherův katechismus v latině, německy i česky. Vystřídal pak ještě dvě působiště, než někdy na konci století opustil tento svět.

Nedočkal se tedy vrcholných úspěchů letitých snah, Rudolfova majestátu na náboženské svobody z r. 1609 a konfederace stavů českých zemí z r. 1619. Do jejich doby nás opět musí vyprovodit jiný, v době Štelcarova působení teprve křtěný. V osobě Viktorina Vrbenského úmyslně volím postavu, jež ke Štelcarovi ve mnohém měla blízko. Tím více však může vyniknout, jak se leccos, co ještě nedlouho předtím působívalo dosti průkopnicky a probíhalo někdy docela chaoticky, nyní odvíjí o poznání spořádaněji a klidněji, jakoby samozřejměji. I Vrbenský pocházel z měšťanského prostředí. Narodil se 1580 v Týně nad/Vltavou jako syn tamního radního písaře, který se posléze stal i primasem. I on nabyl novohumanistického vzdělání na městských školách, z nichž vedla přirozená cesta na pražskou univerzitu, jež na jejich síť a úroveň dbala. V tomto prostředí se tvořily celé družiny přátel, po celý život doprovázejících jeden druhého latinskými, nebo i řeckými verši. Mladý Viktorin přilnul jako ke svému učiteli zejména k Mikuláši Troilovi, kterého poznal v Pelhřimově a provázel i na další místa. I do Prahy došli, na počátku 17. stol., víceméně společně, i tam jeden jako přednášející, druhý jako posluchač. Protože však Vrbenský byl studentem mimořádně nadaným a pilným, začal ještě jako takový sám vyučovat, u sv. Štěpána na Novém Městě. A když 1604 dosáhl mistrovského gradu, byl rovnou učiněn vrchním správcem škol v Hradci Králové – a odvedl tam s sebou teď již sám celou skupinu oddaných žáků. Tyto kruhy však nespojovaly pouze umění a vědy, ale také víra. Troilus byl syn evangelického děkana – a v kázání slova Božího viděl i Vrbenský své nejvlastnější povolání. Dal to najevo způsobem, který na nejednoho učinil hluboký dojem. 1606 byla i jemu z Prahy nabídnuta profesura; v 26 letech, skvělý úspěch. Ale on dal přednost duchovnímu úřadu. Troilus to do universitních lejster zaznamenal s pohnutou pochvalou: „Bůh žehnej jeho počínání; ovšemže je lepší sedávat u Bible sv. než u Aristotela.“ Což bychom ovšem mohli přeložit i do slov: bravo, mládenče, vyvolil sis lepší stránku než já! Ordinován byl Vrbenský ve Wittenbergu – jsme stále ještě před Majestátem, ačkoli bychom to jinak už ani nepozorovali. Faru si nemusel hledat pracně – naopak se o něho ucházeli z různých stran. Hned se stal děkanem, v Náchodě, a i jeho pozdějšími působišti byla pouze významná města. Ne že by nikde nenarazil na překážky; hádky o ornáty, na něž byl zvyklý lid i vrchnosti, hned neutichnou ani s Majestátem. Přesto však jeho duchovenská dráha působí dosti přímočaře – a vzestupně. A pochopitelně, provázely ji také knihy. Jejich styl byl jiný než u Štelcara. Cvičený pedagog se nezapřel. Poskytoval především přehledné sumáře. Jmenovitě k biblickým textům. Ale v neposlední řadě svou péči věnoval i Českému vyznání. Tady uvidíme, že věroučně se se Štelcarem shodoval – v pozměněném dobovém kontextu. Jedním ze skvělých úspěchů roku 1609 bylo i to, že do evangelické samosprávy zemské církve se podařilo integrovat také Jednotu bratrskou – jež tou dobou ovšem měla blíž k reformovaným než luterským církvím. A zvládání takových diferencí s sebou v době vysokých požadavků na přesnost nauky neslo nutné vnitřní napětí. Když 1614 Vrbenský jako děkan v Německém Brodě věrně převedl společné vyznání do podoby katechismových otázek a odpovědí, dal knížce titul Konfesí česká, pravá augšpurská. To nebyl žádný jeho svémocný vynález; rovnomocnost obou konfesí se vždy zdůrazňovala a výslovně ji zachytil i Majestát. Pražský lékař Borbonius, člen Jednoty, měl ovšem pravdu, upozornil-li, že Majestát užil oslabující formule „kterouž někteří augšpurskou jmenují“. Skoro prorocká byla jeho slova: „nevrtej lodičky; sedíš v ní, utoneš s jinými“. Přesto však jeho potřeba protestovat u konsistoře byla zbytečně přecitlivělá a užil formulací, které Vrbenského spolehlivě rozzlobily. Výsledkem byla tištěná replika, na niž se i Borbonius opět chystal reagovat. Tu však moudře zasáhli stavovští ochránci konsistoře. Z luterské strany hrabě Joachim Andreas Schlick – o to kompetentnější, že v mládí se také neostýchal psát proti „nehoblovaným kalvínským dřevům“. Nyní rozčepýřeným kohoutům pomohl zachovat důstojnost. Byl potom již členem povstalecké vlády, když 1619 i Vrbenského, který tehdy převzal staroměstskou faru u sv. Mikuláše, zvolili konsistoriánem. Navržen na kandidáta byl ostatně hned 1609 – a teď již dokonce k úřadu administrátora. Ale na jeho dosažení už byl přece jen příliš vyhraněný, alespoň pro tu chvíli. A jak víme: příští příležitosti se ani nenabízely. S Bílou horou byly všechny výdobytky předchozích pokolení ztraceny. „Zlatá doba“ se rázem změnila v temnou. Ze své pražské fary byl Vrbenský vyhnán ještě dříve než jiní, hned v únoru 1621. Jako náhradní úkol převzal poselství univerzity k saskému kurfiřtovi, aby se přimluvil za záchranu ústavu. Ale výsledkem byly jen nadávky sekretáře pražského místodržitelství, odporného chrapouna, ze kterého se právě stal převeliký pán. Vyvrcholením Vrbenského dráhy nakonec bylo, když byl vyvolen za jednoho z posledních průvodců a těšitelů „českých pánů“ odsouzených k smrti; jedním z těch, kteří o tom sepsali zprávy, jež dodnes dojímají a dokazují, že souvěrci, kteří během povstání nadělali tolik chyb, svůj život zakončili o to vzorněji po křesťansku. Včetně bratrského smíření – žel, že ve zkáze. Tělo a krev Páně z rukou luteránů přijalo i pět členů Jednoty. Vrbenský podávat nesměl: nebyl již farářem. Ale jinak skupinu, vězněnou na Staroměstské radnici, povzbuzoval po celou noc, aby nezmeškal právě tu nejtěžší hodinu. „Mluviti se musilo proti šípům ohnivým ďáblovým. A tiť jsou obzvláště ta od lidí, ortelův a soudův divných proti spasení vynášení, an obyčejně ze zlosti i duši muky strojívají, jakýž příklad toho na sněmu Konstanském při odsouzení mistra Jana Husa; jichž nic milostivější není zběř nynější.“ A u těch, které na vlastní oči viděl umírat, jako by už duší zůstal; o mnoho je nepřežil. Na sklonku roku spolu s kolegy vypovězen ze země, uchýlil se na dobrovický zámek Henyka z Valdštejna, kde byla za šťastnějších dob vytištěna většina jeho knih – a zřejmě se cítil zcela vyčerpán. V březnu 1622 zesnul, ve věku 42 let; přežil ho i jeho otec. Tím spíše pak manželka s dětmi, kteří na rozdíl od něho neunikli trpkému údělu exilu.

A já tu budu muset skončit – ale přece jen nechci takto. S rozhodným důrazem tedy dodám, že dnešní maličká ochutnávka by se dala rozšířit do mnoha stran. Výrazně zastoupeny by mohly být i další regiony mezi Aší a Těšínem. Silně bychom mohli dát zaznít i dalším jazykům, především samozřejmě německému. Navzdory historické převaze mužů v určitých rolích by se uplatnily také ženy. A zvláště silně bych v tuto chvíli chtěl podtrhnout, že řetěz by se vinul i přes další věky, až podnes. Původně jsem si skutečně představoval, že bych mohl dojít alespoň někam ke Gustavu Adolfovi Skalskému. Tedy teologu české církve a. v., který ještě 1917 uvážlivě varoval před unií, jíž by bylo dosaženo upozaděním konfese za jazyk – ale když pak historické okolnosti ke sjednocení českých evangelických církví vedly, na rozdíl od reformovaného Jana Karafiáta nezůstal stát stranou, nýbrž se společného díla účastnil a uvážlivého ducha se mu snažil vtisknout, i v roli prvního pražského profesora praktické teologie a prvního děkana fakulty, který se kvůli jejímu založení vrátil z Vídně. Nakonec jsem v zájmu větší plasticity jednotlivých medailonů dal přednost užšímu výboru. Ale říci jsem jím chtěl stále totéž: že totiž lutherovské dědictví stále ještě je živoucí a i do budoucna životné v neposlední řadě proto, že umělo a umí rozvinout širokou škálu možností, jak se uskutečňovat v životě. A že si k němu tedy mohou najít vlastní cestu i různé lidské a křesťanské typy. Tolik mé poselství – děkuji vám za pozornost.

Doc. ThDr. Martin Wernisch

Autor je vedoucí katedry církevních dějin ETF UK