2013 – Matěj z Janova

Byl-li před Janem Husem v nejednom ohledu radikálnější teolog, schopný výraznější, nezávislé reflexe, než on sám, pak jím byl Matěj z Janova (1350-1393). Nedráždil tolik. Jeho vliv působil spíše v dosahu akademické obce. Vždyť kázal i psal, přinejmenším převážně, latinsky. A při synodách jeho pohledy mohly působit znepokojivě na kněze a vést je ke kritickému zkoumání Bible i srovnávat s ní církevní obyčeje.

Je zajímavé sledovat, jak pro rozběh reformace, ať už české, nebo světové jsou určující hybnou silou právě motivy, zřejmé již u Janova: 1) Písmo svaté-biblismus, 2) sociální důraz, 3) citlivost na porušenost církve vůči evangeliu Kristovu a potřeba její nápravy, 4) rozjitřené eschatologické cítění, 5) návrat k prostotě s jednoduchosti mladé, prvotní církve, 6) úcta ke svatým hrozící přejít z nižší do té, jež má být vzdávána jen Bohu, kupčení s ostatky, 7) odpor vůči mechanickému vysluhování eucharistie.

Janov dospěl k přesvědčení, že v přetlaku, který prožíval, nemůže o věcech mlčet. Samo o sobě jeho mravokárné kázání by hierarchii tolik nevadilo. Až ve chvíli, kdy zpochybňovalo zavedenou církevní praxi (byť vykazovala pověrečné rysy), či se dotklo postavení hierarchie, začínalo být zle. A tu šel promyšleněji dále než o generaci později Hus, zejména propracovanou, biblickou argumentací (až na Husovo učení o církvi). Čím se Janov od Husa podstatně lišil, byla jeho ochota ustoupit svým představeným tam, kde jej napomínali, ač si přitom myslel své. Tak když mu zakázali na čas kázat, nebo často sloužit Večeří Páně. On uposlechl, pokračoval v biblických studiích a po čase pak nastal nový konflikt a byv napomenut, Janov opět ustoupil.

Matěj z Janova narozen kolem roku 1350 v Janově u Mladé Vožice byl zřejmě jako nadaný student rozpoznán místním farářem. A zde se mohl přiučit mešnímu zpěvu i latině, tolik potřebné pro další studium v Praze. Možný byl vliv M. V.  Raňkův z nedalekého Ježova, který jej později podporoval a u něhož po návratu ze Sorbonny i bydlel. V Praze byl stržen Milíčem z Kroměříže, zkušeností na jím založené kazatelské koleji i jeho znalosti. Také jej ovlivnila Milíčova horlivá, niterná zbožnost, vědomí ukrácenosti času, jeho sociální cítění v souvislosti s ústavem Jeruzalém pro ženy v krajní nouzi, včetně prostitutek, zahajujících nový start do života. Předešel v tom svou dobu tím, že jim poskytl nejen možnost obrácení a pokání, nýbrž i střechu nad hlavou, pokrm a práci, nikoli nepodobně ideálu záchytného bodu Armády spásy, byť v přísnějším, středověkém stylu. V Praze Janov zažil i popotahování ze strany hierarchie.

Na příkladu Matěje z Janova se prokázalo, že bylo v této době možné, aby i mladík z chudších poměrů po studiu v Praze přešel ke studiím v Paříži, dokonce až sedmiletým (1373-1381). Nejspíše se protloukal přivýdělkem při zpěvu na kůru, opisováním knih a službou u profesorů. Jako mistr svobodných umění přednášel a věnoval se studiu teologie, aniž by je akademicky uzavřel. Byl však vysvěcen na kněze. V nastalém dvojpapežství byla pařížská fakulta zmítána spory, zda podpořit římského Urbana VI., nebo avignonského Klementa VII. V nesnadné situaci se Janov vrací do Prahy. Byť s doporučením Klimenta VII. neobdržel kanovnické místo u sv. Víta, kde jej až arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval zpovědníkem a titulárním kanovníkem. Konečně roku 1388 získal důchod z fary ve Velké Vsi u Podbořan. Sám tak profitoval z  přerozdělování úřadů a protekční praxe, kterou předtím neblaze nesl. Káže ale v Praze u sv. Víta a sv. Mikuláše, především se však věnuje teologickému a biblickému studiu. Výsledek své asi sedmileté práce shrnul v latinském spise Regulae Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona). To se mu svým způsobem stalo osudným. Pohroužen do studia Starého a Nového zákona a znechucen poměry ve světě i v církvi se děsil zásahů Antikrista v přítomném věku. Zároveň však při naději v nový věk lidstva a konečné vítězství Kristovo. Tóny podobné těm, jež prožíval jeho učitel Milíč z Kroměříže, pročež se z toho musel odpovídat v Římě i Avignonu. Janov se děsil mravního rozvratu společnosti. Prospět jí mělo časté přijímání Večeře Páně a přiblížení se tím svátostnému Kristu. Ve 14. století to však byla představa hierarchii cizí a ta si toho ani nepřála. Eucharistie a latinský jazyk tak zdůrazňovaly spíše úlohu kléru.

Závěrem zacitujme z jeho díla: Boží církev nemůže dospět zpátky k své někdejší důstojnosti,  ani být přetvořena, nebude-li dříve všechno učiněno novým…Musí být z církve vykořeněno a vyvrženo všecko to, co si lidé vymysleli a učinili v církvi sami pro sebe, vytrháno a vypleto… Měly by se vyklidit všechny ony předměty uložené v chrámě, ke kterým pohlíží obecný lid s jakousi úctou. Těmto sochám vzdává lid, nemající Ducha Ježíšova, velikou úctu a čest poklekáváním, obětováním svící a podobné věci. To se děje proto, že na nevzdělaný lid, který jde jen za svými smysly, mocně působí takové obrazy a jejich nádherný a umělecký vzhled a že každý takový člověk je náchylný k modloslužbě…

Jan Kašper