2014 – Mistr Jakoubek ze Stříbra

Milý Kubo, nekvap tím! Když se, dá-li Bůh, vrátím, chciť věrně pomoci toho.“ – Tato Husova okřídlená věta patří po pravidle k tomu málu, co si generace studentů pražské evangelické fakulty vybaví vedle přijímání pod obojí, řekne-li se jméno Jakoubka ze Stříbra. Na první pohled je to málo, po delší úvaze však shledáme, že je tím řečeno mnohé, resp. řečeno to podstatné.

Nejen studenti a následně faráři totiž mají tendenci život a dílo mistra Jakoubka ze Stříbra zjednodušovat, ale samo historické bádání se v pracích autorů dobře poučených uchyluje k definičním zkratkám, jako Husův spolubojovník v evangeliu, obnovitel kalicha, druhý zakladatel husitství či první husitský teolog. Obojí na jedné straně vystihuje význam, který je Jakoubkovi právem přičítán, je-li zapotřebí složité zjednodušit. Obojí vyjadřuje ošidnost, kterou taková zkratka následně vytváří v širším povědomí. Jakoubka skutečně nelze obsáhnout jedinou větou a také fakt, že se jím a jeho dílem více než sto let intenzivně zabývají badatelé a čtenáři napříč konfesemi i bez konfese, je dokladem řečeného jeho významu a odpovídá také rozsahu díla, které nám přes nepřízně osudu zanechal a z něhož dodnes známe jen fragmenty.

Jak se ve vlastním díle a zprávách současníků jeví rodák z Vítkova u západočeského města Stříbra? Použijme i my zjednodušení, jak jinak?

Mistra Jakoubka ze Stříbra především charakterizuje oddanost Božímu zákonu a také vášeň, s níž jej jako normu snažil uplatňovat ve svém okolí, na univerzitě a v pražských městech, postupně pak v celé husitské církvi. Přijímání pod obojí, jemuž stál u kolébky, bylo mu pochopitelnou odpovědí církve a každého křesťana na Kristovu spásonosnou výzvu, jíž je třeba vyhovět navzdory církevním a světským autoritám. Ale nejen to! S odkazem na Boží zákon byl Jakoubek schopen a ochoten podniknout celou řadu kroků, které narážely na další zvyklosti soudobé církve i společnosti. Stál za „svatořečením“ kostnických mučedníků a přijímáním večeře Páně dětmi, včetně těch „bez rozumu“. Odmítal roli, kterou posvátným obrazům přičítala církev a hlavně prostí věřící. Relativizoval, ale neodmítl roli očistce, v soudobé praxi úzce propojeného s odpustky. Nebránil se národní bohoslužbě, natož zpěvu v národním jazyce. Snažil se věřící vystříhat všech mešních ozdob, které odváděly, zjednodušeně řečeno, od svátostného přijímání a slyšeného slova.

Ve společnosti, tehdy ovšem zcela formálně křesťanské, se Jakoubek současně snažil prosadit podobu zcela sekularizované církve, spravované v majetkových otázkách světskou mocí. Smál se univerzitním titulům. Agitoval proti veřejným domům a křesťanské lichvě. Odmítal nesmyslné daně. Problematizoval dobovou soudní praxi i běžný trest smrti. Konečně, Jakoubek jako jediný z křesťanských teologů pozdního středověku, jestli ne středověku vůbec, navrhl zrušit dávné papežské nařízení a vrátit Židům možnost uplatnit se v řemesle a zemědělství.

V mnohém lze proto Jakoubka vnímat jako idealistu, zároveň idealistu dobře zakotveného v soudobém reformním hnutí. S vizí navrátit církev k jejím počátkům přišel pár desetiletí před Jakoubkem jeho velký učitel a pařížský mistr Matěj z Janova. Z jeho díla Jakoubek na mnoha místech čerpal a celé partie Janovových Regulí se staly součástí jeho vlastních spisů. V sekularizačních tendencích se Jakoubek zase inspiroval Johnem Wyclifem, jehož vize odděleného a přece souvztažného soužití církve a společnosti měl za odpověď palčivé situaci krize pozdně středověké církve a společnosti. Z děl obou pak získal konkrétní povědomí o Antikristu ve světě a antikristovství v církvi, které reflektovaně Jakoubek ve svých spisech aplikoval. Spolu s Čechem Janovem a Angličanem Wyclifem, spolu s celou pozdně středověkou Evropou vnímal své časy jako časy zlé a nebezpečné, jako časy poslední, časy předcházející poslednímu adventu Ježíše Krista, příchodu Krista soudce.

Jen tak je pochopitelný Jakoubkův důraz na roli kazatele. Ten byl již ve starší a nejen domácí české tradici předním protivníkem Antikrista, takže elijášovského motivu se Jakoubek nezříkal. Nevíme sice, byl-li kazatel oblíbený, byl přesto kazatel aktivní, vzdělaný a řekněme také, rozumný. Odmítal vnášet na kazatelnu teologické subtilnosti a zatěžovat posluchače novinkami z lepší univerzitní a teologické společnosti. Přestože sám tyto novinky znal, biblické texty vysvětloval v kázáních verš po verši jedině ve smyslu literním a duchovním; ve zjednodušení tak, aby svým posluchačům sdělil formou prosté homilie, jak to tenkrát bylo, hlavně však, co jim to má dát.

Jakoubek jako kazatel, který své dílo konal pod zorným úhlem Božího zákona, byl ale zároveň politikem, osobou veřejně činnou nejen na univerzitě a kazatelně, ale také na pražských radnicích a v husitských Čechách vůbec. Na teoretických základech, které ve věci oprávněnosti křesťanské války Jakoubek postupně vybudoval, stála vojenská praxe prvních husitských vojsk. Ideový a politický program čtyř pražských artikulů, zaštítěný právě brannou mocí utrakvistické šlechty a měst, byl z velké části zase Jakoubkovým dílem. Jako politik bránil dobré jméno krále Václava IV. před kostnickým koncilem a ve službách veřejnosti se účastnil také mírových procesů v rámci země. Do jisté míry lze Jakoubka vnímat (a snad si můžeme představit, že se tak vnímal i on sám) jako novodobého izraelského soudce nebo starozákonního proroka, který mluví do věcí zemských, naslouchají mu mocní i králové; jeho konec však bývá z lidského pohledu tragický.

Jakoubka politika semlela. Univerzitní intelektuál, schopný dopustit se v teoretické rovině myšlenek neslýchaných, a právě proto přitažlivý těm, kteří byli schopni jakoubkovské vize reformy domýšlet, narážel hned v počátcích nejen na pochopitelný odpor římské církve, ale také na neporozumění konzervativních husitských mistrů. Porozumění však nenalézal ani u husitských radikálů, které v mnohém inspiroval, ale fakticky nevedl ani nenásledoval. Jakoubkův konflikt s novoměstským knězem Janem Želivským, exponentem radikálního husitství v prostoru pražských měst, který vyvrcholil Želivského krvavou popravou, zanechal na rukách betlémského kazatele krev a znamenal obrat.

Po roce 1422 již Jakoubka v politice nenalézáme. Brání se sice veřejným útokům, které z něj učinily „duchovního otce táborství“, tedy strůjce nejednoty husitských stran. Upíná se však stále ke své kazatelně a k víře v obrodivou sílu Božího slova, kterou nikdy neztratil.

Konce válek mistr Jakoubek ze Stříbra nedožil. Zemřel 9. srpna 1429 a jeho tělo bylo následně pochováno v Betlémské kapli. Odešel nejen jako duchovní otec táborství, ale především jako otec budoucí utrakvistické církve, kterou na Jakoubkových teoretických základech v mnohém vybudoval až jeho žák a volený pražský arcibiskup mistr Jan Rokycana.

Z novějších prací o Jakoubkovi:

Ota HALAMA a Pavel SOUKUP (edd.), Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006 – Helena KRMÍČKOVÁ a Mirek ČEJKA (edd.), Dvě staročeská utrakvistická díla Jakoubka ze Stříbra, Brno 2009 – Pavel SOUKUP, Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra, Praha 2011 – Jindřich MAREK, Jakoubek ze Stříbra a počátky utrakvistického kazatelství v českých zemích, Praha 2011 – Dušan COUFAL, Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414-1431. Předpoklady basilejské disputace o prvním z pražských artikulů, Praha 2012.

Ota Halama