Nesesmilníš

Martin_Luther.jpgMartin Luther: O dobrých skutcích

O šestém přikázání

V tomto přikázání se nám ukazuje skutek, který obsahuje mnoho dobrého a mnoho neřestí zahání. Je to čistota neboli cudnost. Věc každému dobře známá, jenže si ani tohoto skutku nikdo nehledí a nikdo se v něm necvičí alespoň tak pilně jako v jiných, nám nepřikázaných skutcích. Vidíme pak, že svět je plný ohavných skutků necudnosti a hanebných slov, i jak jich následkem nemírných žranic, chlastů a zahálky denně přibývá.

Necudnost je strašně nebezpečně zuřící neřest, zuří ve všech našich údech; a to vše ovládnout, to dá práci a je to boj.

Svatý Augustin říká, že ze všech bojů křesťanovi uložených je boj o zachování cudnosti ten nejtvrdší…

Nejsilnější obranou je modlitba a slovo Boží. Tak říká žalm (137,9): „Blahoslavený, kdož pochytí dítky babylonské a o skálu je rozrážeti bude.“ Tím je míněno, že srdce přepadené špatnými myšlenkami běží s nimi, dokud jsou ještě mladé a jen zárodečné, ke Kristu, jenž je skálou, o kterou se rozbijí a roztříští. Teď se to však dělá tak, že nikdo k tomu neužívá modlitby, postu, bdění a práce a hledí si jen skutků (to jest tzv. záslužných skutků, poutí, almužen atd., jako by ty skutky měly samy o sobě nějakou zázračnou moc).

Někteří už také doporučovali neužívat měkkých lůžek a šatů, odříkat se zbytečných ozdob, vyhýbat se společnosti žen a mužů, určitým rozhovorům a představám atd., jako by to sloužilo k úspěšnějšímu zachování vnitřní čistoty. Nelze však určit všeobecně platné pravidlo. Tu musí každý bdít sám nad sebou a vypozorovat, kolik věcí mu pomáhá, a toho se pak držet.

V tomto díle nám dobrá, silná víra pomáhá více než na kterémkoli jiném poli, takže už Izaiáš říká (11,5), že víra je pasem beder člověka spravedlivého k zachování jeho cudnosti. A při té víře mu Duch svatý říká zcela bezpečně, jak se má vyhýbat ošklivým myšlenkám a všemu, co je v rozporu s cudností.

Nesmíme si však zoufat, nemůžeme-li se takového pokušení rychle zbavit, ba když nás po celý náš věk trvale nenechává na pokoji. Neboť cudnost, která má ustavičný pokoj, není zrovna ta nejvzácnější; mnohem cennější je ta, která se musí ustavičně potýkat s nečistotou. V tom smyslu píše svatý Petr (1Pt 1,11): „Nejmilejší, prosímť vás, abyste se zdržovali od tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši.“ Není člověka, který by někdy nepociťoval špatné choutky. Ti, kteří se domnívají, že taková pokušení časem ponenáhlu vymýtí, dožijí se jen toho, že ta pokušení tím více vzplanou; a zdá-li se, že už nastal klid, překvapí je pokušení v jinou chvíli, zato však tím mocněji, a nalezne jejich přirozenost zeslabenější (méně schopnou odporu) než dříve.

připravila jp