O třetím dobrém skutku

martin-lutherPamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý

Přikázání třetí: „Světit den sváteční“. Skutky podle tohoto přikázání jsou prosté, ba bijí téměř do očí; o svatých dnech kázání a jeho poslouchání. Nekonají-li se s důvěrou a vírou, nemají ani cenu, proto by snad opravdu bylo lépe, kdyby těch vysvěcených dnů bylo raději méně, vykazují za našich časů většinou skutky horší než dny pracovní: kolik se tu hřeší prostou zahálkou, žraním a chlastem, hrami! Vedle toho naslouchají lidé kázání, aniž by v nejmenším pomýšleli na jakoukoli nápravu svého života, a modlitby se odříkávají bez víry. Při mši záleží na tom, abychom se jí účastnili svým srdcem.

Kázání by pak nemělo být ničím jiným než zvěstováním nové smlouvy. Kdo však může tuto smlouvu slyšet, když mu ji nikdo nezvěstuje? Myšlenky kazatelů chodí na procházku a zchodí přitom sotva užitečné příběhy, ale na Krista se zapomíná. Bože, do jaké zaslepenosti jsme zabředli!

Jak přikázání druhé, tak ani toto nesleduje nic jiného než cvičení v přikázání prvním, tedy ve víře, doufanlivosti, naději a lásce k Bohu. A shledáš-li, že nestačíš takto věřit a činit, abys to pokorně Pánu Bohu požaloval. Vždyť není na světě člověka, jehož víra by netrpěla všelijakými neduhy.

Je mnoho lidí tak bláhových, že nechtějí k Pánu Bohu s prosbami, dokud nejsou čistí. Mají za to, že Pán Bůh nemá uši pro člověka, dokud leží ve svém hříchu. Zlomil-li sis nohu, pak voláš k Bohu a nečekáš, až budeš mít tu nohu zdravou. Proč jsi tak bláhový, když jde o bídu mnohem větší, a nechceš prosit o víru, naději, lásku, poslušnost, dokud se napřed nezbavíš vší nevěry, pýchy, lakoty? Tak jsme tedy zaslepeni. Se svými tělesnými vadami chodíme k Bohu; jakmile je však neduživá naše duše, utíkáme před Bohem a říkáme, že se vrátíme teprve, až budeme zdrávi. Ptáš-li se, co máš tedy v modlitbě přednést, snadno se poučíš z Desatera a z modlitby Páně. Shledáš, jak jsme s vírou, nadějí, láskou a se všemi ctnostmi ve psí; jaký je nedostatek věrných kazatelů; jak se v církvi dostaly k moci doslova děti, kluci, blázni a ženské. A je jistě pravda, že ještě nikdy nebylo tak potřebí modliteb jako za naší doby a pak dále až do skonání světa.

Duchovní oslava, kterou má Pán Bůh v tomto přikázání na mysli, nezáleží jen v tom, že zastavíme svou práci, jde o to, abychom se cele oddali Bohu a abychom nedělali nic jen podle svého zadání. Má-li v člověku působit Bůh, musí se všechny neřesti uškrtit a vymýtit. A následují tělesná cvičení směřující k tomu, aby se v našem těle umrtvily hrubé chtíče, a aby tedy nastal svátek a klid. Je bohužel mnoho zaslepených lidí, kteří si ukládají tolik, že tím poškozují svá těla a mají z toho hlavu celou potřeštěnou. Svůj půst určují nejen co do množství potravy nebo délky půstu, ale i co do druhu potravy. Mají za to, že je kdovíjak záslužné, když nejedí maso, vejce nebo máslo. Takové postění není žádné postění, to je holý výsměch jak půstu, tak i Panu Bohu. A kdyby někdo shledal, že mu hlava třeští a že má pokažený žaludek právě od samého postění, pak ať se půstu vzdá a ať se bez ohledu na příkazy církve klidně nají.

Bůh poručil nejen, abychom dne svátečního dbali, ale abychom jej světili; čímž nám ukazuje, že není světější věci než trpět, umírat a snášet všelijaká neštěstí. Tak pěje David (Ž 116,15): „Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho.“ Aby nás k ní posílil, poručil nám zachovávat tento svátek (sedmého dne), neboť lidská přirozenost trpí a umírá jen velice nerada a pociťuje to věru jako trpký svátek, když má od těch svých skutků odpočívat a odumírat jim.

A nedosti na tom, že on nám dal i silný, pádný příklad, svého jediného milého Syna, Ježíše Krista. Nechal jej celou sobotu slavit v hrobě, aby on jako první splnil toto přikázání, abychom se i my naučili utrpení i smrt tiše snášet a měli v srdcích pokoj. Vzhledem k tomu, že Kristus byl po svém odpočinutí v hrobě vzkříšen a nadále žije jedině Bohu a Bůh v něm, věříme, že po odumření našeho Adama, kterého nelze dokonale dosáhnout jinak než smrtí a pohřbením naší přirozenosti, budem pozdviženi k Bohu, aby on již věčně v nás žil a působil.

Ze spisu Martina Luthera „O dobrých skutcích“ z roku 1520,

vybrala Jana Plíšková