Evropská reformace na prahu 500. výročí

KassmanZačalo to nenápadně. Muž ve zralém věku přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu svých 95 tezí, v nichž kritizoval tehdejší církev. I když není úplně jisté, zda Martin Luther skutečně přibíjel, nebo zda své teze „jen“ na konci října 1517 poslal jako přílohu dopisu jednomu z tehdejších biskupů, jeho myšlenky se rychle šířily tehdejší německou říší i po celé Evropě.

O několik let později se Luther seznámil s dílem Jana Husa upáleného v červenci 1415 na kostnické hranici. Z počátku tomuto muži prohlášenému za kacíře nevěnoval pozornost, ale vzápětí zjistil, jak moc se s jeho myšlenkami ztotožňuje, a proto se k Husovi přihlásil.

Připomínat si evropskou reformaci v Česku je zajímavým momentem zejména proto, že česká reformace předcházela té evropské o několik generací. Zatímco Jan Hus nebo jeho žák Jeroným Pražský za své názory skončili v plamenech na břehu Rýna, Martin Luther se o sto let později dožil na tehdejší dobu poměrně úctyhodného věku 62 let. Úplně jednoduché to také neměl, kacířem ho sice nazývali, ale díky ochraně saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého se vyhnul mučení i soudním řízením. Celý příspěvek

Překážky a naděje v ekumenických vztazích

Martin_Luther_by_Lucas_Cranach_der_Ältere.jpegV říjnu 1517 vystoupil tehdejší augustiniánský mnich Martin Luther se svými protiodpustkovými tezemi a – aniž by si to tehdy ještě uvědomoval – spustil tím lavinu, která vedla k reformaci a následně ke zrodu protestantismu. Půjde tedy o připomínku, která by měla bolet. Nejen katolíci, ale ani evangelíci přece nemohou nebrat v úvahu Ježíšovu předvelikonoční vůli vyjádřenou v jeho modlitbě, „aby všichni jedno byli“. Tato jednota křesťanů byla navíc připodobněna k jednotě mezi Otcem a Synem. „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne“ (J 17,22-23).

Může být stokrát a tisíckrát opakováno, že církev se tehdy proměnila v „ohavnost spuštění“ a křesťané byli církevními představiteli uvedeni v nové babylonské zajetí, takže evangelium – vlastní bohatství církve – takřka přestalo znít anebo se s ním kšeftovalo (např. odpustková kampaň v Německu v roce 1517, na kterou Luther reagoval, měla znovu vynést církevnímu ústředí peníze na sporné účely, což nakupilo ve společnosti napětí na neúnosnou míru). Ale přesto to byla společná prohra. Nikdo se nemůže kvůli tomu schovávat za bukem. Celý příspěvek

O dobrých skutcích

martin-lutherAugustiniánský mnich Martin Luther, později zvaný „saský Hus“ a nebo „český kacíř“ překvapil tím, že si za rámec svého výkladu v knížce „O dobrých skutcích“ z roku 1520 zvolil Desatero. Proto, „aby ukázal, jak vyznavač v síle darované důvěry spontánně dělá dobré přímo v běhu všedního života, nejen v krizových situacích“.

Co Luthera k sepsání vedlo? „Dolehla na nás otázka největší, otázka dobrých skutků, při jejímž řešení se užívá neskonale více lsti a uplatňuje se více podvodů než kdekoliv jinde, takže prostý člověk v té věci až příliš snadno podléhá svodům. Proto nám také Kristus, náš Pán, přikázal, abychom pilně pozor měli na roucha beránčí, pod nimiž se skrývají vlci.“

Co je smyslem této knížky, je zřejmé z úvodu Amedeo Molnára: Dobrý skutek je totiž podle Luthera „jen to, co člověk dělá na základě přívratu k Boží iniciativě, i kdyby se zdálo, že vlastně jen chodí, stojí, jí, pije, spí nebo zvedá stéblo slámy“.

„Kdo naopak není takto s Bohem zajedno, ten se plahočí a stará, jak by Bohu učinil zadost a mnohými skutky si ho naklonil. Běhá k svatému Jakubu do Compostelly, do Říma, běhá sem, běhá tam, postí se hned ten, hned onen den, zpovídá se tu, zpovídá se tam, radí se hned s tím, hned s oním, klidu však nedochází a vše to podniká se stýskáním, zoufale a nerad.“

Ze spisu Martina Luthera „O dobrých skutcích“ vybrala Jana Plíšková