Ten druhý – mistr Jeroným Pražský

Jeronym_Prazsky_cutSouhrn životopisu

Ten druhý, mistr Jeroným Pražský, už navždy zůstane ve stínu toho prvního – mistra Jana Husa, a to ze dvou důvodů.

Jeden z nich je obecně platný – ten první přináší moment překvapení, zaráží, provokuje, vybízí. Ti další už nejsou průlomem, ale pokračováním a doplňováním. Známe to dobře z připomínek např. Jana Palacha – ten druhý, Jan Zajíc, už stojí v řadě za ním, částečně jím zakryt.

V případě Jeronýma Pražského a Jana Husa jde však ještě o něco jiného – o velikou rozdílnost obou osobností v mnoha ohledech. Je tu opravdu něco hluboce spojujícího, nejen vzájemné osobní vztahy a přátelství obou mužů ? Tuto otázku si společně pokládáme ve snaze na ni odpovědět na základě hlubšího rozboru. Než tak učiníme, je třeba si připomenout alespoň v hrubých rysech etapy Jeronýmova života, pokud jsou historicky doložitelné.

Především je třeba přiznat, že jeho rodiště odvozujeme pouze ze jména, které užíval, a pravděpodobnou dobu narození se pokoušíme určit z dalších událostí jeho života. Jistý je až rok 1398, kdy nepochybně nadaný mladý muž dokončil bakalářské studium na Karlově univerzitě jako druhý nejlepší student ve svém ročníku. Záhy na to, r. 1399, byl vyslán pražskou univerzitou do Oxfordu v Anglii. Stalo se tak na základě stipendia, kterým zajistil ve své závěti Vojtěch Raňkův z Ježova rodilým Čechům studium na některé z jiných univerzit v Evropě. Proč pražští univerzitní mistři zvolili pro Jeronýma právě Oxford? Šlo o místo, odkud se mohly šířit reformační myšlenky Jana Viklefa do dalších zemí. V Praze byl o ně mezi českými mistry veliký zájem. Jeroným svému poslání skutečně dostál. V krátké době – z Oxfordu se vrátil už v r. 1401 – získal mnoho Viklefových spisů i v Praze dosud neznámých. Nemohl ovšem kupovat tištěné knihy, vynález knihtisku je totiž téměř o celé století mladší. Jeroným musel všechno opisovat, proto byla získaná díla tak vzácná. Pilný mladý bakalář si přivezl z Anglie mj. i obrázek Jana Viklefa, který si později pověsil na stěnu svého pokoje.

Nyní ovšem už musel pomýšlet na svou další odbornou kariéru, na získání titulu mistra, který sám může vyučovat jiné. Rozhodl se pro splnění tohoto úkolu v cizině a podařilo se mu to celkem třikrát – na univerzitách v Paříži, Kolíně nad Rýnem a v Heidelberku. Čtvrtý titul mistra získal konečně v Praze – mezi mistry pražské univerzity byl zapsán v květnu 1407. Převzal současně na této univerzitě i své pedagogické povinnosti.

V průběhu Jeronýmova působení na Karlově univerzitě jsou však zazna-menány i jeho další cesty. Z dálkových tras je to návštěva Jeruzaléma, v oblasti střední a východní Evropy pobyt v Budíně, dnešní Budapešti, a ve Vídni v roce 1410. Polsko navštívil opakovaně, snad už v r. 1411, a pak určitě 1413, kdy se z Krakova pustil až do Litvy.

Mezitím v Praze dozrávala velice vážná situace. Čeští mistři se stále více upírali k Viklefovým podnětům a dostávali se do prudkého střetu s představiteli středověké církve i se svými německými kolegy. Po vyhlášení Kutnohorského dekretu, kdy Češi jako domácí získali většinu rozhodování na univerzitě, rozpory ještě vzrostly. Němečtí mistři odešli z Prahy a založili nové univerzity ve svých zemích; někteří z nich pak dopomohli na kostnickém koncilu k odsouzení Jana Husa i Jeronýma.

V době, kdy byl Jan Hus už několik měsíců uvězněn, objevil se jeho mladší přítel v Kostnici ve snaze mu pomoci. Bylo to ovšem nemožné a varovali ho nejen přátelé, ale z vězení i sám Hus. Jeroným tedy z Kostnice uniká, je však na zpáteční cestě poznán, zatčen, uvržen rovněž do žaláře a krutě zmučen. Jeho věznění bylo provázeno fyzickým násilím a bylo tvrdší než Husovo, byl také úplně izolován od všech přátel. Za této situace posléze podléhá nátlaku a zříká se v září 1415 Viklefa i Husa. V květnu 1416 dozrává k zásadnímu obratu: nečekaně před celým koncilem odvolává svůj čin ze září minulého roku, prohlašuje jej za hrozné selhání a znovu se přihlašuje k oběma kacířům – Viklefovi i Husovi. 30. května 1416 je pak rovněž jako kacíř upálen na stejném místě v Kostnici jako jeho starší přítel.

Rozdíly: a) kněz x laik

Prvním v tehdejší době, a v některých církvích i dnes, velmi závažným rozdílem byla skutečnost, že Jan Hus byl kněz a Jeroným Pražský laik. O teologických otázkách směl oprávněně diskutovat pouze kněz, Jeroným však neměl ani oficiální teologické vzdělání. Filozofie byla tehdy pokládána pouze za „služku teologie“. Jeroným si přesto dovolil uvažovat o otázkách, které mu oficiálně nepříslušely, studoval biblické poselství, přemýšlel o něm a své názory ani na veřejnosti nezakrýval. Husovi Jeronýmův přístup nijak nepřekážel a pokládal za samozřejmé, že o podstatných věcech může hovořit celé obecenství věřících. Rozdíl tu tedy byl, ale nebyl nepřekonatelný.

Rozdíly: b) česká reformace x evropský rozměr

Druhým rozdílem byl rozsah a způsob působení. Zatímco mistr Jan Hus působil do hloubky v Betlémské kapli v Praze a potom na místech, kde nalezl útočiště po vyhoštění z Prahy, Jeronýmovi byla působištěm celá Evropa. Pohyboval se ovšem převážně na akademické půdě, v dané době neobvykle svobodné, kde se v zásadě smělo v interních diskusích říkat i takové věci, které by jinde byly trestné jako kacířství. Mistr Jan Hus se odvážil přenést tuto svobodu i do Betléma k „velkému lidu“, což se mu stalo osudným. Oba přátelé stejně podcenili organizačně kázeňský ráz kostnického koncilu, který byl pro oba soudním tribunálem, nikoli diskusním fórem. Přes rozdíl ve vnějším působení existovala u obou společná snaha hledat pravdu svobodně, bez ohledu na lidská mocenská omezení.

Rozdíly: c) umírněný přístup x bouřliváctví

Třetí rozdíl byl dán rozdílností povah a z toho plynoucího jednání. Starší Hus pracoval vytrvale a cílevědomě, ale nesnažil se vyvolávat zbytečné konflikty. Kromě kázání se soustředil i na četné spisy, jimiž oslovoval široký okruh čtenářů. Mladší Jeroným byl impulsivní a k tomu vynikající řečník a debatér. Konfliktům se nevyhýbal, nejednou je dokonce provokoval. Nečinil tak ovšem bezdůvodně, bystrým postižením protivníkova nejslabšího místa se snažil vyprovokovat věcnou debatu. Písemné památky přitom prakticky nezanechal, v jeho téměř živelném rozběhu na ně prakticky už nezbyl čas. I tyto rozpory, které každý na první pohled zaznamená, jsou v podstatě pouze osobitým vnějším projevem stejného zápasu o uplatnění poznané pravdy.

Rozdíly:     d) stálost x kolísání

Čtvrtý rozdíl je zdánlivě nejvážnější. Protikladem vytrvalosti a stálosti Jana Husa je jakoby nevyvážený vztah mezi věrností a schopností úniku u Jeronýma Pražského. Tento svědek víry je ve svém kolísání velmi podobný snad nejznámějšímu z apoštolů, Petrovi. I zde nacházíme propastné rozdíly mezi statečným vyznáním, okamžitým vzplanutím, zakolísáním a zapřením, které se rovnalo zradě. Kdo může soudit, když neokusil, co zažil Jeroným? Víme, že i Petrovi dal Ježíš novou šanci. Dal ji i Jeronýmovi a ten ji využil mírou vrchovatou.

Společný rys: filozofický realismus

Silnější než všechny vzpomenuté rozdíly byl významný společný rys shodného filozofického východiska. Jeroným Pražský, stejně jako Jan Viklef a Jan Hus, náležel mezi filozofické realisty. Soudcové všech tří, v případě Viklefa dokonce až posmrtně, vycházeli z pohledu filozofického nominalismu. Co to prakticky znamená?

Filozofický realismus pokládá obecné pojmy za reálně existující, filozofický nominalismus naopak obecné pojmy pokládá jen za souhrn jednotlivých konkrétně existujících vzájemně podobných složek. Lze tedy říci, že např. člověk, lidství jako pojem jsou pro realisty základně důležité, nominalista naopak lidství vnímá jako uměle vytvořený souhrn jednotlivých konkrétních lidí. Protiklad obou postojů je ještě mnohem zřejmější, pokud jde o pojem „církev“. Realista počítá s obecným pojmem „církev“ jako se skutečností zásadního významu, nominalista naproti tomu zná jenom jednotlivé konkrétní viditelné církve, církev neviditelná je pro něho pouze uměle vytvořený výraz pro souhrn viditelných církví, případně pro církev jedinou.

Nyní lze už snadno pochopit, že mezi Husem, Jeronýmem a mnohými dalšími osobnostmi reformace a mezi představiteli středověké církve nemohlo dojít k porozumění a dohovoru. Církev jako obecenství těla Kristova byla soudcům v Kostnici nepřijatelná, reformátoři z tohoto pojetí naopak vycházeli.

Filozofičtí realisté byli a jsou lidé, pro které pojmy jako dobro, láska, spravedlnost a další nejsou prázdnými slovy, ale mají svůj hluboký význam pro lidský život. To se týká nejen středověku, ale i novověku a postmoderní doby. V české historii je tato linie vyjádřena velmi zřetelně. Realisty byli nejen Jan Hus, Jeroným Pražský a další osobnosti z jejich blízkosti, ale i např. Jan Ámos Komenský a T. G. Masaryk. Ani 21. století se nevyhne volbě mezi pragmatickým rozhodováním podle měnících se konkrétních situací a životním postojem na základě stálých ideálních hodnot.

Text přednášky Doc.PhDr. Evy Melmukové přednesené 6. 7. 2016 ve Velké Lhotě u Dačic (Evangelický toleranční areál, „horní kostel“) a 14. 9. 2016 pro Ekumenické fórum křesťanských žen v Praze