V pondělí po Svatém Duchu

Postila, s. 185-188

Jan 3, 16-21

hus_postilaSvaté toto evangelium mluvil milostivý Spasitel, uče Nikodéma, jenž byl k němu přišel v noci, proč Syn člověka, tj. on Kristus, měl pověšen býti na kříži, jako had byl pověšen na poušti na holi. I znamenám tři věci v tom evangeliu: Prvou, velikou posilu naší naděje a víry; neboť dí Syn Boží: Kdo věří, nezahyne. Druhou, Boží dobroty dojištění; neboť dí Spasitel: Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal na smrt za svět. Třetí věc znamenám, špatnost lidskou; neboť dí Spasitel, že milovali lidé více temnosti nežli světlo.

Tu uvažme, že Bůh všemohoucí, který nižádného nepotřebuje ku pomoci; svrchovaně moudrý, který nepotřebuje rady, svrchovaně dobrý, který nepotřebuje ničí dobroty, tak miloval svět, že Boha nesmírného vyrovnal s člověčenstvím, aby člověka hříchem zprzněného za syna vyvolil a svého Syna přirozeného, maje jediného, na smrt nejohavnější a nejukrutnější dal. Dosti by bylo, kdyby kdo sluhy nasadil na smrt. Hle, on dal Syna, Boha sobě rovného, skrze něhož všechny věci stvořeny jsou. Ó nečistý světe ! uvaž to, že ten, jenž nemohl býti nečistý, dán jest za tě, aby tě vyčistil.

Proč ? Syn na smrt daný dí: „Aby každý, kdož věří,“ totiž milováním srdečným vždy se ho drží až do smrti, „aby nezahynul,“ totiž aby nebyl zatracen, „ale aby měl život věčný,“ tj. aby živ byl v radosti věčné. Nuže světe ! pomniž, že Bůh dal za tě Syna: dej ty jemu vůli svou; on odpustil hřích tobě: učiň ty sobě sám dobře, slituj se nad sebou, nechtěj sám sobě škoditi: zkaž ty v sobě hříchu smrt.

Dále dí Spasitel: „A tento jest soud, že světlo přišlo na svět.“ Syn Boží, jenž dí: Já jsem světlo světa, přišel na zemi mezi lidi, aby osvítil každého člověka některak. A proč odsouzení se stalo, ukazuje Světlo, když dí dále: „A milovali lidé více temnosti než světlo;“ neboť nižádný nebude zatracen, jen kdož více bude milovati zlé činy nežli spravedlnost. A slují hříchy „temnosti“, protože člověku rozum zatmívají, že nezná a nevidí Boha, pravého světla i ctnosti, i sám sebe; podruhé proto, že hříchy táhnou člověka do věčných temností; a po třetí proto, že lidé, kteří hřeší, hledají temnosti, aby mohli hřešiti, a jejich hříchů aby lidé nepoznali. Tu máš naučení, že hříchové minulí jsou příčina k většímu hřešení. Člověk nenávidí světla, když zle činí, neb když chce spáti, neb když blázní. A člověk, kterýž smrtelně hřeší, spáti chce v hříchu, a blázní. Svatý Daniel v 13. kap. dí o dvou starých kněžích, kteří chtěli se svatou Zuzanou násilně cizoložiti: že schýlili oči svoje, aby neviděli nebe, aniž se rozpomenuli na spravedlivé soudy Boží.

Ale moc Boží přivede všechny nakonec k světlu, v němž budou káráni jejich hříchové; neboť dí Kristus: „Nic není přikryto, aby nebylo zjeveno, neboť co jste v temnostech řekli, bude v světle řečeno, a co jste v ucho šeptali na ložích, kázáno bude na střechách.“ Ha ha, tu poznáme, co skrytě před lidmi jednáme. A že lidé dobří jinak nežli zlí jsou živi, protož dí věčné Světlo: „Ale kdo činí pravdu,“ tj. ctnost, jež pochází od pravdy, ten „jde k světlu“, totiž chce, aby jeho dobré skutky byly k Boží chvále v lidu poznány, „že v Bohu“, totiž v milosti Boží, „učiněny jsou“, bez jehož moci, vůle a milosti nic nemůže dobře učiněno býti.