Večeře Páně dnes

chleba_na_stolePřednáška děkana Evangelické teologické fakulty UK, docenta Jiřího Mrázka, přednesená 12. 10. 2014 na ETF UK v rámci oslav 600. výročí obnovení přijímání podobojí.

Vážení posluchači,

jakýmsi zvláštním nedopatřením se stalo, že téma večeře Páně dnes dostal novozákoník. Téma, na které by se určitě třásli praktičtí teologové, liturgové, systematici i ekumenici – dostane biblista.

Ale možná, že právě to je naše nejryzejší dědictví české reformace: že když už dostaneme otázku, jak je to dnes, stejně se nejdřív podíváme, jak je to v Písmu a jak by to mělo být správně.

Začneme tedy (opět nevyhnutelně) Novým zákonem, aby bylo s čím srovnávat. Abychom zjistili, co nám z té biblické večeře Páně vlastně zbylo.

1. stolování s Ježíšem. Při četbě Nového zákona Ježíše velice často potkáme na různých hostinách. Tak často, až mu to oponenti posměšně vyčítají. A nejenom, že se účastní hostin, on o nich také velice částo mluví a celá řada podobenství a obrazných výroků přirovnává Boží království k nějaké hostině: Podobenství o muži, který pořádal hostinu u Lk, podobenství o králi, který žení syna u Mt, podobenství o svatebním šatu, o družičkách, výrok o hostech na svatbě, kteří se nepostí, dokud je ženich s nimi… Co je tak podobného mezi Božím královstvím a hostinami? Dostatek jídla a pití? To nejspíš také. Ale ten nejvýraznější prvek je to, že jsou lidé spolu. Společné jídlo bourá hradby mezi lidmi a vytváří společenství; vytváří jakési pouto. Ježíš takto shromažďuje velmi různorodou společnost, a nabízí jim podíl na svém projektu Božího království.

To, že se tihle všichni dokáží sejít u společného stolu (a tam se nikoli dohadovat, nýbrž jíst), už je kousek Božího království. Jakási ochutnávka.

Zvláštním a zvláště intenzivním případem těchto stolování je samozřejmě Poslední večeře. Zbývající body se tedy budou všechny týkat této poslední večeře:

2. hod beránka. Poslední večeře je zvláštní především tím, že při ní učedníci slaví hod beránka. Jsou sice badatelé, kteří si kladou otázku, jestli učedníci tu noc opravdu slavili hod beránka, v den, kdy se slavil, a skutečně s beránkem a se vším všudy. Ale evangelia – synoptická evangelia, která jsou naším hlavní zdrojem – to tak jednoznačně předpokládají. Učedníci se ptají Ježíše, kde mají připravit hod beránka, Ježíš pošle dva z nich, aby řekli jistému člověku: u tebe budeme dnes večer jíst beránka, a večer tam přijdou jíst. Je pravda, že evangelisté potom nesledují výslovně, krok za krokem standardní průběh se všemi chody a kalichy. Ale předpokládají ho. Zrádce je označen jako ten, kdo omočil ruku ve stejné míse – předpokládá se mísa s hořkými bylinami. Podobně na závěr, při cestě do Getsemane zazpívají chvalozpěv – tedy Ps 118, jak se sluší.

A teď: hod beránka byl také takové zvláštní, specifické stolování. Hebrejové v tu noc, kdy měli vyjít z egyptského otroctví, spolu ještě ve chvatu pojedli. Tzn.: semkli se kolem společného jídla ti, kteří se vzápětí společně vydají na cestu. Společně tady naposledy v Egyptě jedí ti, kteří se vydávají do velikého rizika a kdesi před nimi je čeká veliká budoucnost.

Nemluvě o tom, že v tu chvíli, kdy spolu jedí, venku obchází anděl smrti, a před ním chrání jenom krvavá čmouha na dveřích – právě z onoho beránka.

3. v tu noc, kdy byl zrazen. Poslední večeře je ovšem také a především spjata s pašijním příběhem. Je to poslední společné jídlo, pár hodin před tím, než Ježíše zatknou. Ježíš a jeho učedníci jsou tady jako parta spiklenců, kteří si dělí jeden chléb a podávají jeden kalich, a znamená to – i beze slov – velice intenzivně, že v tom jedou spolu. V tom, všem, co se stane, jedou spolu. V tom všem, co se stane, jsou namočeni společně. I přesto, že se učedníci ještě téže noci rozutečou, jako když do nich střelí.

Říká, že tento význam by to, co dělají, mělo i beze slov. Ale Ježíš k tomu několik málo slov řekne, a ta jenom podtrhují totéž: ten chleba, o který se dělíme, je moje tělo. Máte podíl, účast na tom, do čeho jdu, i na tom, jak to dopadne. A tento kalich je smlouva zpečetěná krví. Máte podíl na tom, za co umírám.

4. dopijeme to příště. K tomu, že poslední večeře je současně hodem beránka, patří ještě jedna opomíjená skutečnost. Totiž to, že Ježíš tuto hostinu nedokončil. Nebo aspoň tenkrát ne. Ze čtyř tradičních kalichů, které provázejí hod beránka, Ježíš ten předposlední přeznačí jako krev nové smlouvy – a poslední nechá na příště:

Nebudu pít z plodů vinné révy až do onoho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království mého Otce.

Jinými slovy: teď už pojďte, dopijeme to v Božím království. Ta hostina zůstává nedokončená, a její konec je v Božím království!

Nyní se konečně dostávám ke druhé části: večeře Páně dnes:

1. Ježíš svým stolováním sjednocoval. Programově spojoval různé a rozmanité lidi. Dnes večeře Páně rozděluje: různé a rozmanité denominace.

Zní to absurdně a proti původnímu smyslu. Ve skutečnosti je to, bohužel, téměř zákonité. Je to příznak toho, že přece jen vnímáme původní význam. Jestliže se s někým dělím o chléb, znamená to, že jedeme v tom spolu. Jsme namočeni do stejné věci, společně neseme rizika. V okamžiku, kdy se v církvi objeví jakýkoliv spor, musí se nutně projevit tady, kde dáváme najevo sjednocení. V okamžiku, kdy přistupujeme k večeři Páně, vnutí se otázka: opravdu jsem namočen do téže věci právě s těmi druhými (i s těmi druhými)? Ani tahle situace není nová, znal a řešil ji už apoštol Pavel v Korintě. V okamžiku, kdy se Korinstký sbor rozhádal mezi sebou, takřka zákonitě se objevili problémy se společným slavením večeře Páně.

ALE: 1. různorodé a rozmanité učedníky měl Ježíš vždycky. A přesto je dokázal přimět ke společnému jídlu. Tak i dnes: sejít se ke společnému stolování neznamená zamlčet rozdíly, ale znamená, že ten, který nás spojuje, je pro nás důležitější než ty rozdíly.

2. zvláštní roli v tom rozdělení kolem Večeře Páně hraje dogmatický výklad. Když říkám zvláštní, myslím tím sekundární. To novozákonní Ježíšovo stolování, včetně poslední večeře je něco, co mluví i beze slov. To neznamená, že by slova nesměla být, nebo že by bylo špatně VP nějak vykládat, ale nemělo by to převážit nad VP samotnou. To lámání chleba a podávání kalicha je víc, než náš výklad. A v skrytu duše jsem přesvědčen, že ty výkladové rozdíly, různě ostře pointované, jsou tak trochu zástupné a ve službách toho, jestli jsou nebo nejsou jejich hlasatelé schopni a ochotni se spolu sejít u jednoho stolu.

3. nedokončená hostina. Příliš intenzivně zdůrazňujeme slova na mou památku a odkaz na to, co se stalo tenkrát kdysi. Zapomínáme, že je tam zřetelný odkaz na něco, co se stane zítra. Každá večeře Páně by měla být také odkazem na to, že zítra už si třeba připijeme v království Božím.

Právě ta nedokončenost Poslední večeře nám umožňuje se k ní připojit a slavit ji společně se všemi generacemi křesťanů před námi – ale také i po nás.

4. Naposledy pak: je jedna zvláštnost u dědiců české reformace, kterou ani jako novozákoník neumím z Nového zákona vyložit a zůstává mimo mé chápání: že totiž o večeři Páně dalekovíce a častěji mluvíme, než ji slavíme. Jsme lid kalicha, který umí bojovat za jeho význam, ale zdráhá se z něho pít.