2014 – Výročí ženevského reformátora Jana Calvina

calvinV květnu 2014 uplyne 450 let od úmrtí ženevského reformátora Jana Calvina(1509-1564). I když byl o generaci mladší než Martin Luther a částečně čerpal z jeho díla, přesto jej v některých ohledech předčil, a to jak v utříděnosti svého učení, tak v systematickém budování církve, jakož i v propojení reformačních a humanistických snah. 

Noyonský rodák Jan Calvin svůj životní zlom zažil ve 24 letech. Tehdy jako čerstvý konvertita k reformační víře a vzdělanec každým coulem se ocitl náhle v ohrožení, když na sklonku roku 1533 propukl ve Francii hon na evangelíky. Spěšně opustil svou vlast, aby postupně navštívil taková evropská kulturní centra jako Basilej, Štrasburk či Ferraru.

Přestože byl běženec, stihl sepsat literární a teologický bestseller. Jeho Instituce křesťanského náboženství není nic jiného než brilantní úvod do evangelické víry a zároveň apologie pronásledovaných.

Postupně ji několikrát rozšířil. Tato kniha se stala jedním z nejvlivnějších titulů v dějinách reformace.

Druhým zářezem do života mladého učence se stalo povolání ujmout se budování reformace v Ženevě. Calvin se tomu zprvu bránil. Raději by se profiloval akademicky. Tvrdil, že neumí pracovat s lidmi. Ale naléhání ženevského pastora Viléma Farela nakonec neodolal.

A začal z gruntu. Jak kázáním Slova Božího, tak radikálním vykonáváním kázně. Narazil však kvůli své přísnosti na odpor. Po dvou letech musel – také s Farelem – opustit město. Usadil se ve Štrasburku, kde tehdy působil reformátor Martin Bucer, který Calvina měl v tomto období v mnohém ovlivnit. Calvin byl vyzván, aby se ujal zdejšího sboru francouzských uprchlíků pro víru, což jej těšilo – nejraději by se zde i definitivně usadil. Ostatně získal nejen štrasburské občanství, ale také se zde oženil. Jeho žena Idelette de Bure, vdova po novokřtěnci, jehož Calvin získal pro evangelickou víru, mu byla až do své předčasné smrti věrnou služebnicí a dobrou manželkou. Žel jejich syn, jediné dítě, zemřel několik měsíců po narození. Idelette jej následovala nedlouho poté. „Polykám slzy, ale nepřerušuji práci,“ napsal Calvin v dopise, když reagoval na úrmtí milované ženy.

Ženeva se však ocitla v úzkých, když její magistrát oslovil kardinál Sadolet, který chtěl ženevské znovu přilákat do lůna katolické církve. Jako by se nechumelilo. Jako by žádný důvod k reformaci ani nebyl. Nikdo si tehdy s tímto dopisem osvíceného kardinála v Ženevě nevěděl rady – i vzpomněli si na Calvina. Ten pak v několika málo dnech sestavil odpověď, která vešla do dějin.

Tím to však pro Calvina nemělo skončit. Záhy byl znovu naléhavě zván, aby se do Ženevy vrátil. Přestože se tohoto místa hrozil, věděl, že jít musí.  Původně prohlašoval, že jde jen na dobu krátkou, ale nakonec zde zůstal nadobro. A postupně přetvořil toto město v centrum reformace, jaké nemělo obdoby. Nejeden utečenec pro víru, který zde našel azyl, Ženevu vynášel jako vzornou křesťanskou obec. Po založení zdejší akademie v roce 1559 začala Ženeva přitahovat i studenty z celé Evropy.

Proměna Ženevy se však nedála bez bojů a napětí. Nejznámější byla poprava popěrače Trojice Serveta, španělského lékaře a odpůrce Calvinova. Tato exekuce místnímu reformátorovi ke cti neposloužila. To byla jednoznačná chyba, i když tehdejší situace byla samozřejmě docela jiná než dnešní.

Calvinův význam tkví paradoxně především v tom, že jeho pojetí víry není svázáno s žádným „systémem“, ačkoli je velmi systematicky propracováno. Hlavní Calvinovou starostí bylo vzdát Pánu Bohu čest. Těmito slovy ostatně končí i jeho slavná Instituce.

Jan Calvin v sobě spojuje prvořadého znalce latinské i řecké antiky, hebrejské Bible, jakož i křesťanské tradice. Jeho francouzské texty jsou považovány za literární událost. Přesto byl především kazatelem, jehož srdce se spalovalo pro věc evangelia.

Martin T. Zikmund